Cesta snů
Kendallova expedice měla trvat zhruba rok. Zajímavostí je, že letoun N5593V si těsně před cestou zahrál ve filmu S.O.S. Pacific z roku 1959. Složení posádky stroje s americkou registrací N9953V bylo následující: Thomas s manželkou Miriam a čtyřmi dětmi ve věku 24, 15, 11 a 9. Dále se k nim připojila jeho asistentka Ramona Shearerová s jedenáctiletým synem. Později na palubu přibyl fotograf časopisu LIFE David Lees. Uvádí se, že jak Thomas Kendall, tak i jeho manželka Miriam byli zkušenými piloty. Jako kopilot pomáhal i nejstarší syn Bob.
Jak jsme již zmínili v úvodu, cesta odstartovala 15. února 1960. Z letiště Ontario International zamířili do Karibiku, poté přes Kanárské ostrovy do Británie. Odtud kolem pyramid v Gíze na jihovýchod směr Akaba a dál podél pobřeží Saudské Arábie. 22. března přistál Kendall v závětří opuštěné zátoky.
Na obzoru číhá smrt
23. března ráno se všichni na palubě hydroplánu probudili do teplého slunného dne. Na přídi vyvěsili americkou vlajku, aby všem případným příchozím dali jasně najevo, co jsou zač. Minulý večer totiž zaznamenali skupinku mužů v jakýchsi uniformách, kteří je ze břehu sledovali.
Po pozdním obědě si děti hrály na pláži, Kendall se synem kontrolovali letadlo, když se ozval vzdálený zvuk výstřelu. Kendall v článku pro magazín LIFE vzpomíná, že jej považoval za součást oslav právě probíhajícího Ramadánu. „Náhle jsem zaznamenal několik cáknutí ve vodě. Někdo střílí na děti! Zakřičel jsem na Paula a Stephana, aby okamžitě plavali k letadlu. Pak jsem vlezl otvorem dovnitř a pospíchal na záď, abych jim pomohl dovnitř. Cestou jsem křičel, ať si všichni lehnou na zem, že jsme pod palbou,“ píše Kendall.
Ukázka článku Thomase Kendalla v časopisu LIFE z 30. května 1960
Rozpoutalo se hotové peklo. Trupem Cataliny začaly hvízdat střely. Celé dávky z kulometu páraly opláštění. Paní Kendallová zalehla a děti na podlaze a kryla je vlastním tělem. Všude létaly vzduchem střepy z rozstříleného zrcadla, bylo cítit unikající palivo a hydraulický olej. Přítomný fotograf David Lees později poznamenal, že takovou střelbu nezažil za celou válku.
„Věděl jsem, že všude musí unikat palivo. Mohl jsem buď riskovat zastřelení a zkusit nahodit motory, nebo zůstat ležet a riskovat, že tu uhoříme.“ Kendall se zvedl, aby se dostal do kokpitu. Chtěl nahodit motory a pokusit se odjet s letounem mimo dostřel na volné moře. V tu chvíli ucítil zásah, když mu střela zajela pod žebry do oblasti ledvin. Syn Bob byl ve vodě na přídi a bušil do trupu, aby mu někdo podal nůž. Chtěl odříznout kotevní lano.
Paní Shaererová se pod palbou dostala do kuchyně, vzala zde nůž a okýnkem ho podala ven Bobovi. Ten lano přeřízl, poklopem vklouzl do pilotní kabiny a nahodil motory. Thomas Kendall se zraněný plazil do zadní části, aby zavřel poklopy, což se mu nedařilo. Snažil se překřičet hluk motorů, aby Bob zvedl podvozek a uvolnil tak stroj. Bob jej ale neslyšel. Kendall se tak plazil zpět do centrální části, kde přepnul ventil ovládání polohy podvozku. Letoun se dal pomalu do pohybu.
V Catalině bylo v době útoku zhruba 3 400 litrů paliva, které nyní stříkalo na všechny strany. Kendall přikázal všem, aby opustili letoun a doplavali ke břehu. Na pláži začala dlouhá anabáze. Ve třech náklaďácích přijelo asi šedesát beduínů, podivně vyhlížející tlupa přidružená k saudskoarabské armádě. Všichni, včetně velitele, který nařídil útok, byli analfabeti, kteří samozřejmě neznali ani americkou vlajku. Sami byli vyděšení a prsty se jim třásly na spouštích zbraní. Jejich příslušnost k armádě jen vzdáleně připomínaly kusy uniforem smíchané s tradičním beduínským oděvem.
