Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvDo roku 1969, kdy jí nastupující normalizační režim zakázal pracovat, se Krumbachová stihla prosadit také jako scenáristka.
Brněnská rodačka a také absolventka tamní Školy uměleckých řemesel se výtvarně a někdy i scenáristicky podílela na mnoha legendárních filmech. Spolupracovala s Janem Němcem, který byl jedním z jejích manželů, Věrou Chytilovou, Vojtěchem Jasným či Karlem Kachyňou.
Přátelství s Chytilovou
Její práce je tak k vidění třeba v Démantech noci, muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, dramatech Kočár do Vídně, Mučedníci lásky, O slavnosti a hostech, Sedmikrásky, Všichni dobří rodáci nebo Ovoce stromů rajských jíme.
„My jsme si ohromně padly do oka… ihned to bylo naprosté spříznění duší. V pohledu na svět, v nadhledu nad lidskou žabomyší existencí, ve smyslu pro humor. Pracovaly jsme v dokonalé harmonii. Později jsem o tom hodně přemýšlela, čím to bylo, protože Ester dokázala být výbušná, nedůtklivá, mlátila a vyhazovala své muže nebo zdrhla a na natáčení jsem ji pak neviděla,“ vzpomínala na Krumbachovou její přítelkyně Věra Chytilová, která o ní v roce 2005 natočila dokument Pátrání po Ester.
Ester Krumbachová
O určité nevypočitatelnosti Ester Krumbachové hovořila většina lidí, kteří ji blízce znali, byla ovšem daní za její neuvěřitelné nadání. „Byla mnohostranně talentovaná, měla v sobě až magickou sílu. Způsob jejího myšlení výrazně přesahoval dobu, v níž žila. Proto mě mrzí, když bývá redukována na femme fatale,“ popsala její osobnost kurátorka Kateřina Svatoňová, která o Krumbachové před dvěma lety připravila jedinečnou výstavu v brněnském Domě umění.
Krumbachové otec pocházel se Slovenska a živil se jako obchodník, její matka-učitelka měla židovské kořeny. Nacistická perzekuce se sice rodině vyhnula, mladá Ester nicméně zažila nucené nasazení v Berlíně.
Neuznávám autority
„Po válce jsem měla pocit, že snad vůbec nedokážu žít, a k životu jsem se vlastně doopravdy rozhodla, když mi bylo asi třicet,“ řekla v jednom rozhovoru Krumbachová, která se podle Josefa Škvoreckého zapojila i do odboje. Její nespoutaná povaha se jen těžko smiřovala s atmosférou 50. let, odmítala třeba zdravit „Čest práci“.
„Moje základní chyba asi je, že jsem se nikdy nenaučila uznávat žádnou autoritu,“ svěřila se Krumbachová, která po škole místo zdobení výloh komunistickými symboly raději odešla dělat manuální práci. S nadsázkou říkala, že zkusila snad všechno kromě prostituce a hrobnictví.
K umění se dostala v polovině 50. let, kdy začala pracovat jako propagační referentka v českobudějovickém divadle. Po pár týdnech si jí všiml režisér Jiří Macháček, který v Budějovicích tehdy působil, a nechal Krumbachovou navrhnout výpravu a kostýmy pro své inscenace.
Brzy se z nich stali i životní partneři a když Macháček v roce 1956 dostal angažmá v Městských divadel pražských, zamířila do Prahy i Ester Krumbachová. Po divadle si jí začátkem 60. let všimli také filmaři. Začínala na sci-fi Muž z prvního století (1961), později navrhla kostýmy k muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (1964), u válečného dramatu režiséra Zbyňka Brynycha … a pátý jezdec je Strach (1964) se podílela tak na technickém scénáři. Jako scenáristku či autorku námětu je možné Krumbachovu najít v titulcích mnoha dalších filmů.
Její kostýmy navíc dokázaly vyjadřovat i celkovou myšlenku filmu. „Na Esteře bylo překvapivé právě to, jak dokázala spontánní postřeh spojit s vnitřní logikou, jak uměla dát i zdánlivě náhodné drobnosti hluboký význam,“ napsal o ní například režisér Jaromil Jireš.
Chyběla jí trpělivost
Na konci 60. let měla Krumbachová na kontě kostýmy pro desítky filmů (včetně třeba trezorového Ucha) a dostala i příležitost natočit si vlastní. Komedie Vražda ing. Čerta (1970), kterou napsala, výtvarně navrhla i režírovala, se moc nepovedla. Snad proto, že jí chyběla vytrvalost a trpělivost.
Ester Krumbachová v dokumentu Pátrání po Ester
Za normalizace se věnovala především psaní, vyráběla šperky nebo malovala pohlednice, směla také přednášet na zahraničních filmových školách. Začátkem 80. let sice s Věrou Chytilovou napsala scénář snímku Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), jinak se ovšem k filmu mohla vrátit až po listopadu 1989. Jako režisérka natočila třeba portrét Jana Němce, jehož byla první manželkou, do cyklu Gen vytvořila snímek o sestrách Válových či profil Oty Ornesta.
Podle svých slov se Krumbachová nehodila do žádného režimu a ten komunistický jí „vyloženě pil krev“, ani v nových poměrech se už nedokázala úplně vrátit. Vydala i knihu povídek, navrhla kostýmy k filmu Marian (1996), stále více se ovšem projevovala její nespoutaná povaha. „Problémy v jejím životě souvisely s alkoholem.
Možná to byla jakási její sebeobrana proti osamělosti. Měla vždycky někoho, s kým pila, kdo měl pro to smysl,“ vzpomínala na svou přítelkyni Věra Chytilová.
Ke konci života žila osaměle v pražském bytě, za společníky měla hlavně kočky a občasné „kamarády z mokré čtvrti“. Zemřela 13. ledna 1996 ve věku 72 let. „Pravda je, že se upila, jako mnoho géniů neuměla a nechtěla se omezovat v žádném směru. Chtěla žít naplno až do konce. Bylo úžasné ji pozorovat, jak snadno si dokázala získat sympatie a přátelství i u těch, kteří zpočátku měli sklon se jí posmívat či ji zneužít,“ řekla o Krumbachové její přítelkyně Chytilová.
