Zatvářil se překvapeně. "Myslel jsem, že to je na psaní na web to nejzajímavější," řekl. Teatrálně jsem vzdychl, aby pochopil, do jak složitého tématu se pustil. "Ano ... i ne," řekl jsem. Byl to začátek dlouhé diskuse.
Před mnoha lety jsem diskuse pod články zbožňoval. Dokonce jsem o tom napsal článek, ve kterém jsem nazval tento způsob publikování "žurnalistikou s otevřeným kódem". Zdálo se mi fascinující, jak se téma článku probralo ve čtenářských komentářích z mnoha nových, často nečekaných úhlů.
Bylo to dávno předtím, než přišla móda takzvaného webu 2.0 nebo občanské žurnalistiky. Byl jsem velmi pyšný, že jsem dokázal pojmenovat nový fenomén. Jen mě trochu znervózňovalo, že v diskusi pod mým článkem několik čtenářů napsalo, že jsem pitomec.
To bylo koncem devadesátých let. Tedy v době, kdy na Internetu kralovali magoři (ano, včetně mě), a těsně předtím, než dorazili idioti. Ti velmi brzy opanovali diskuse. Existuje mnoho teorií, proč to tak je, počínaje falešným hrdinstvím anonymů a konče syndromem deficitu empatie (to je oficiální lékařský termín). V každém případě se však nečtení internetových diskusí stalo součástí autorské duševní hygieny. Aspoň té mé.
Nástup blogů a webu 2.0 znamenal svého druhu revoluci. Nechci vás unavovat jejími všemi projevy a důsledky. Ale jeden mi přijde zvlášť fascinující. Totiž že web se svými možnostmi blogovat, publikovat a komunikovat začal ze svých uživatelů vyrábět mikrocelebrity. V sociálních sítích webu 2.0 to funguje stejně jako ve skutečném světě.
Ono je ve finále jedno, jestli vaše publikum tvoří deset lidí, nebo půl milionu. Jeho přízeň nebo třeba jen pozornost je příjemná. Obvykle to funguje tak, že začneme toužit po větší. A jsme za to ochotni odevzdat část svého soukromí, protože to naše publikum chce. Je jedno, jestli jsou to jen naše názory, anebo třeba i soukromé fotografie či videa. Děláme to dobrovolně, protože víme, že to funguje.
Často se smějeme skutečným celebritám, které si stěžují na to, jak je bulvár pronásleduje a vykořisťuje. Obvykle říkáme, že přece dělají v první řadě všechno proto, aby si jich bulvár všiml a aby jim zajistil popularitu. Nemají pak tedy právo kňourat, když na ně dolehnou i její negativní stránky. Je to pravda. Ale v mikroskopickém měřítku to funguje i na webu.
Nikdo nás blogery a lovce facebookových či twitterových "přátel" nenutil, abychom šli s kůží na trh. Je nám příjemné, když naše texty někdo čte a když my osobně jiné lidi zajímáme. Rochníme si v případné chvále, pokud k nám dorazí. Ale když se staneme terčem kritiky nebo urážek, bereme to jako křivdu světa. Fňukáme: "Proč nám ubližujete, když my si tu jen tak neškodně exhibujeme? Co jsme komu udělali?" Neudělali jsme nic. Ale taková je lidská povaha. Naše i jejich.
Někdejší novinář a slavný internetový podnikatel Jason Calacanis publikoval minulý týden skvělý text přesně na tohle téma. Jmenuje se "Žijeme na veřejnosti (a konec empatie)" - plné znění v angličtině zde.
Popisuje v něm velmi přesně, jak se člověk na webu může stát terčem útoku, nebo dokonce teroru ostatních. Jak je to bolestné a nepříjemné. Ukazuje to na svém vlastním příkladu. Že kvůli nenávistným komentářům přestal blogovat a začal své texty rozesílat mailem jen těm lidem, které to zajímá. Dnes jich je kolem dvanácti tisíc.
A považte, co se stalo! Nedávno dostal ošklivý mail i od jednoho z těchto lidí. Že prý je idiot a píše srágory. Nebohému Calacanisovi trvalo měsíc, než se z toho dostal a poslal další mail. "Dvanáct tisíc lidí trpělo kvůli třívěté sprosťárně," píše. Připomíná vám to naříkání skutečných celebrit? Mně ano. Calacanisův text je vynikající analýza, ale její závěr, že blogování je něco jiného než honba za popularitou a pozorností ve skutečném světě, mi přijde nevěrohodný. A konec konců, i tento text najdete na Calacanisově webu. Tak jaký konec blogování?
Shodou okolností narazil tvrdě na odvrácenou tvář "života na veřejnosti" i další slavný bloger Michael Arrington. Ten je dnes už možná nikoliv mikrocelebritou, ale opravdovou celebritou. Minimálně ve světě technologií a médií patří k nejvlivnějším lidem. Je tím pádem i hodně kritizován, často nevybíravě. Ale teď měl incident v reálném světě. Neznámý člověk mu po konferenci v Mnichově plivl do obličeje.
Arringtona to pochopitelně šokovalo, ve svém textu na blogu však popisuje, že to nebyla první událost svého druhu. Už loni mu kdosi hrozil smrtí a musel žít několik týdnů pod ochranou policie i najaté bezpečnostní služby. Nepříjemné, jistě. A závěr? Arrington teď na měsíc přestane blogovat. Moc tomu nerozumím. Proč ne napořád a proč o tom tak teatrálně píše? Neříká si vlastně o další problémy? Nic ve zlém, ten člověk je skvělý komentátor a obratný byznysmen. Ale ten jeho poslední zápisek mi trochu připomíná vyholenou hlavu Britney Spears.
I já si tímto textem pochopitelně říkám o rituální torturu, doufejme jen virtuální a v komentářích pod článkem, případně na blozích. Ale jsem na to připraven a dělám to vědomě. Komentáře číst nebudu, to předem říkám. Nanejvýš poprosím ženu, ať mi vytiskne jen ty pozitivní. Jistě to udělá, nebude to moc práce.
Autorův blog najdete na Extra.cz.
Miloš Čermák, Technet.cz
Narozen 1968, komentátor a autor. Vystudoval biokybernetiku na FEL ČVUT (1991) a když si po státnicích koupil v Londýně knížku "Jak blafovat o počítačích", měl před sebou kariéru počítačového odborníka. Na zpáteční cestu do vlaku si však koupil ještě knížku "Jak blafovat o médiích", takže se nakonec rozhodl pro žurnalistiku.
V letech 1991 až 2003 byl reportérem v Reflexu, v letech 2003 až 2005 šéfkomentátorem Lidových novin, pak se na půl roku vrátil zpátky do Reflexu a svou oficiální novinářskou kariéru zakončil jako strategický ředitel časopisu Respekt. Zjevně však zvolil strategii špatnou, takže po třech měsících ho vzbouřená redakce této pozice zbavila. Od té doby je Miloš Čermák komentátorem, sloupkařem, blogerem, konzultantem, vysokoškolským učitelem a vydavatelem.
Většinu času však nedělá nic.
Blog Miloše Čermáka najdete na Extra.cz.
