Hudba pro každého
Thomas Edison svým fonografem umožnil oddělit hudbu a jejího původce. Posluchači už nemuseli sedět v koncertní síni, stačil jim fonograf a voskový váleček s nahrávkou. Později vtrhlo do tisíců domácností rádio. Následovaly gramofonové desky a magnetofonové pásky. A dalším vynálezem, který změnil význam slova "poslouchat kazety", je právě Walkman, osobní přenosný přehrávač od firmy Sony. Dnešní MP3 přehrávače jsou následovníky technologie, které zpočátku odborníci mnoho šancí nedávali.
Partyzáni s walkmanem?
Velký skok snad ve všech odvětvích technologie iniciovala druhá světová válka. Kromě prvních záznamů na magnetické pásky v tomto období zaznamenaly rozmach i všechny věci související s komunikací rádiem. Na bojišti byla pro pěší oddíly mobilita velmi potřebná. Přenosné vysílačky (např. batohová verze) se staly nutností zejména pro jednotky operující nezávisle. Neposlouchali zde ale samozřejmě záznam zvuku, ale rádiové vysílání, proto je válečná vysílačka spíše předchůdcem mobilního telefonu, než walkmanu.
Tranzistory otevřely cestu
Důležitým momentem nejen ve vývoji audiozařízení byl vynález tranzistoru. První reálné použití se podařilo technikům z Bell Labs. William Shockley, John Bardeen a Walter Brattain v roce 1947 poprvé předvedli rádiový přijímač, kde tranzistor nahradil do té doby používané vakuové elektronky. Během padesátých a šedesátých let se nadále zdokonalované tranzistory postupně prosadily do rádií - ta tak mohla opustit obývací pokoj a stát se v rámci možností přenosnými. Limitujícími faktory byly samozřejmě výdrž baterií, hmotnost, velikost a křehkost.
Novináři potřebují nahrávat, ne poslouchat
V sedmdesátých letech už nebyl kazetový stereopřehrávač ničím neobvyklým. Kvalita poslechu přitom byla velmi dobrá a zvuk čistý. Kromě domácích souprav byly navíc k dispozici i soupravy vmontovatelné do aut.
Ideálu přenosného přehrávače se nejvíce blížil diktafon Pressman, který vyvinula Sony pro reportéry a umožnila jim nahrávat skutečně kdekoli. Šlo samozřejmě o velmi exkluzivní zboží, čemuž odpovídala i vysoká cena. Na mikrokazety, používané v přehrávači, se navíc zvuk nahrával v mono. Masové využití takového typu produktu nepřipadalo v úvahu, ani jej nikdo neočekával.
S magnetofonem do letadla
První přenosný přehrávač od Sony byl kazeťák TC-D5. Vynikající zvuková kvalita, údajně překonávající mnohé z tehdejších stereo souprav, byla bohužel vyvážena vysokou cenou (kolem tisíce dolarů).
Jedním z pravidelných uživatelů přehrávače byl i Masaru Ibuka, spoluzakladatel Sony a její čestný předseda. Brával si s sebou přehrávač na cesty letadlem, a přístroj mu přišel pro každodenní používání příliš neohrabaný, těžký. Požádal proto ve firmě lidi z oddělení kazetových přehrávačů, aby mu něco "ušili" na míru. Příslušná divize, vedená Kozo Ohsonem, pro něj upravila právě novinářský diktafon Pressman. Odstranili pro jejich ředitele nepotřebné nahrávání a zvuk upravili pro stereo.
Co je malé, to je hezké
Divizi pro vývoj kazetových přehrávačů schopných nahrávat (tape recorders) trápily nízké tržby - odbyt diktafonů odpovídal úzké cílové skupině. V únoru 1979 přišel Akio Morita s návrhem, že by se oddělení mohlo blíže podívat na unikátní zařízení, které navrhli pro pana Ibuku. Původně diktafon Pressman, upravený pro stereo přehrávání, přišel Moritovi jako skvělý nápad.
"Tohle je přesně produkt, který uspokojí ty mladé lidi, co chtějí poslouchat hudbu celý den. Vezmou si jej všude s sebou, a nebude je zajímat, jestli umí nahrávat nebo ne. Jestli dáme takovýto stereo přehrávač se sluchátky na trh, bude to trhák."
Kvapná, ale platná práce
To byl únor 1979. Kozo Ohson se obával, že v případě neúspěchu by jeho divize mohla být zrušena nebo sloučena s jinými, a tak si dali skutečně na čas. Už v červnu měli hotový model, jehož cena příliš nepřesahovala sto dolarů (40 tisíc jenů). Zlevnění dosáhli hlavně díky použití lacinějších komponent.
Jak tomu říkáte?
U tak revolučního výrobku bylo potřeba zvolit průrazné, snadno zapamatovatelné jméno. Ohsonův návrh "Walkman" se zdál mnohým jako příliš "otrocký" překlad, který by v Evropě nezaujal. Hovořilo se o názvu "Walky", ale parafráze původního názvu "Pressman" nakonec v Japonsku zvítězila.
Později, při uvedení na evropský a americký trh, Sony opět experimentovala s názvy. Ve švédsku se měl prodávat pod jménem "Freestyle", pro Anglii plánovali "Storaway" a Američany měl u srdce chytit přehrávač "Soundabout". Walkman ale nakonec vyhrál po celém světě, snad i proto, že k řediteli Moritovi prý během jeho návštěvy pařížské pobočky přišlo jedno z dětí a zeptalo se, kdy už bude Walkman k dostání.
Novináři podruhé
Před uvedením na trh uspořádala Sony několik skutečně netradičních akcí pro propagaci technologicky revoluční novinky. V červnu pozvali novináře na tiskovou konferenci, ale hned u budovy Sony je usadili do autobusu a rozdali jim exempláře Walkmanů. Prý si mají nasadit sluchátka a zmáčknout PLAY. Autobus se rozjel městem.
Po ulicích se mezitím, pečlivě podle připraveného plánu, promenádovali najatí studenti s Walkmany na uších. Někteří na kolečkových bruslích, jiní na skateboardu, zajímavý prý byl mladý pár na tandemovém kole. Páska, kterou novináři poslouchali, je na jednotlivé aktivní posluchače upozorňovala, jak kolem nich projížděli. Aby byl efekt výraznější, měli studenti jednotná trička s nápisem "Walkman".
Přestože novináři dostali možnost seznámit se s povahou nového produktu a ozkoušet kvalitu přehrávané hudby, jejich reakce byly neočekávaně vlažné. Odpovídal tomu i prodej - od prvního do jednatřicátého července se prodalo pouhých tři tisíce kusů, tedy jen desetina vyrobeného zboží. Zdálo se, že se naplní skeptické předpovědi, ostatně nebylo by divu, vždyť ani nejoblíbenější (nepřenosný) přehrávač té doby nepřesáhl patnáct tisíc prodaných kousků.
Teď to bylo na lidech z marketingu. Ti usoudili, že musejí dát lidem ochutnat, jaké to je, poslouchat Walkman. Spustili velké množství různých kontaktních druhů reklamy, kdy studenti chodili po ulicích a nechávali zájemcům nasadit si sluchátka a zaposlouchat se. Také mladé hvězdičky popového nebe dostaly od Sony walkmany.
Soudí se, že právě díky přímému marketingu se povedlo překonat nedůvěru. Na konci srpna byly přehrávače vyprodané a bylo jasné, že začala nová éra poslouchání hudby.
Neznámý druhý běžec
Už v roce 1972 měl brazilský vynálezce neměckého původu Andreas Pavel v myšlenkách hotový koncept přenosného kazetového přehrávače, a možná jej i sestrojil. Následující roky se snažil přesvědčit velké firmy jako Grundig nebo Philips, aby jeho vynález zvaný "Stereobelt" koupily. Jak víme, marně. V roce 1977 vynález konečně patentoval v Itálii (kam se ve svých třiceti přestěhoval) a později i v Německu, Anglii a USA. Když Sony o dva roky později začal prodávat Walkman, Andreas započal svůj dlouhý boj o uznání práv vynálezce. Po šesti letech uspěl, ale jen částečně, Sony byla ochotná zaplatit mu podíl z přehrávačů prodaných v Německu.
Pavel se obrátil na soudy v Británii, kde ale po sedmi letech nedosáhl ničeho než obrovských dluhů za soudní výlohy (3,6 milionů dolarů). Až v novém tisíciletí nabraly události nový spád. Pavel pohrozil Sony, že je zažaluje odděleně v každé ze zemí, kde vlastnil patent, a v roce 2003 Sony souhlasila s mimosoudním vyrovnáním.
Otec Walkmanu - Andreas Pavel
Přesné podmínky zůstaly utajeny, ale ví se, že Pavel získal deset milionů dolarů a další podíly z některých (i v budoucnu) prodaných Walkmanů. Kromě toho Sony uznala Andrease Pavela za vynálezce a "otce" Walkmanu. Podle některých se tak mohlo stát až po smrti Akio Mority, který tak byl označován dříve.
Pavel také uvažoval o žalobě proti firmám vyrábějícím MP3 přehrávače, včetně společnosti Apple, která ovládá trh přenosných přehrávačů v USA svými iPody. V rozhovoru ale uvedl, že už nechce ztrácet čas dalšími žalobami. Nyní šedesátiletý vynálezce prý pracuje na novém, přenosném, "snovém" přehrávači.
Odkazy a další podrobnosti:
- Příběh prvního Sony Walkmanu (anglicky)
- Historie na stránkách Sony (anglicky)
- Nadšenecký článek o historii Walkmanu (anglicky)
- Walkman na Wikipedia.org (anglicky)
- Streetobelt (anglicky)
