Ze soupisky extraligové Fatry Zlín však nezmizí, z postu libera a hrajícího asistenta kouče se stane trenérem na plný úvazek.
Jak jste stíhal tempo mladších?
Určitě jsem pomalejší, ale pořád to ještě nebylo špatné. Problém byl, že jsem pořádně netrénoval. S mým zdravím nešlo osmkrát týdně trénovat. Bylo to na hraně. Chtěl jsem skončit, ještě když mi to šlo. V roce 2003 jsem byl na operaci zad a říkal jsem si, že vydržím do třiceti let. Tak jsem vydržel do čtyřiceti.
Přemlouval vás někdo, abyste si to rozmyslel?
Loni jsme si řekli s Mácou (hlavní kouč Roman Macek), že ještě rok vydržím. Letos jsme se dohodli, že už budu dělat jenom trenéra.
Nemrzí vás, že jste se loučil bezvýznamným zápasem ve skupině o 9. až 12. místo?
Představoval jsme si to jinak. Ale odehrál jsem toho dost. Bral jsem to s nadhledem. Ve sportu nejde být pořád nahoře. Smířil jsem se s tím. Tahle sezona nám nevyšla. Mančaft si nesedl a liga byla vyrovnaná. Nikdo nevěřil, že Kladno půjde do finále. Že se budou trápit Liberec a České Budějovice.
Teď budete mít více času na trénování, že?
Když jsem hrál a trénoval kluky, tak jsem se musel někdy zapojit a soustředit se na sebe. Nemohl jsem jim radit, protože zvenku je to vidět jinak. Práce trenéra mě naplňuje, ale je to psychicky náročnější než být hráčem. Moc nových věcí se už vymyslet nedá. Kombinace jsou dané. Lepší tréninky už pomalu nejde udělat. Baví mě, když nastuduju soupeře, poradím hráčům, on to dokáže splnit a vyjde to. Potěší mě, že je to částečně i moje zásluha.
Svaz vás loni zařadil mezi adepty na místo asistenta reprezentačního kouče Španěla Falasca. Mrzelo vás, když vás nevybral?
Trochu ano. Bylo asi šest kandidátů, konkurence byla silná a Nekolu si vybral dobře.
Aspoň jste asistentem u národního týmu juniorů.
Podepsal jsem smlouvu na letošní mistrovství světa juniorů v Brně a Budějovicích. Je to posun v kariéře. Bude to jedna akce, po šampionátu tahle generace hráčů přechází k mužům. Co bude dál, se uvidí.
Má český volejbal dost talentů?
Když jsem byl v nároďáku juniorů, tak nás bylo na soustředění padesát a z těch byla půlka použitelných. Teď horko těžko seženeš dvacet lidí. Konkurence je menší. Ale zase jsou kluci vyspělejší, silovější, dynamičtější. Za nás býval volejbal pomalejší. Ve Zlíně jsou tři čtyři nadějní mladí kluci, ale chce to s nimi hodně práce.
Co libero Miroslav Bláha? Zvládne vás zastoupit na hřišti?
Je mladý, dravý. Věřím, že se s tím popere. Bude to mít těžké, protože je méně vyhraný. Libero je především o hlavě. Když ji nebude mít srovnanou, nebude moci hrát.
Neměl jste pocit, že pozice libera je nedoceněná?
Libero může nádherně prohrát zápas, ale nikdy ho nevyhraje. Chodí si do hřiště jen pro rány a každý od něho očekává, že bude vždycky stoprocentní. Když dostane eso z podání, tak je to stejná chyba, jako když útočník zasmečuje na jedny ruce do autu.
Štvalo vás to?
Specializace na libero začala někdy na konci tisíciletí. Dostal jsem se k tomu díky tomu, že jsme ve Zlíně udělali ze dvou hráčů jednoho. Byl tady Mára Novotný, který neuměl přihrávat, a já jsem uměl, takže jsme toho využili. Přihrával jsem, on místo mě smečoval. I díky tomu jsme získali extraligový titul. Smířil jsem se s tím a nevadilo mi to, i když je to náročné na hlavu i na zdraví. Když neuděláš dřep, tak se zohneš. Záda pořád trpí. Smečaři aspoň vyskočí a záda trochu posilují. Libero bych přirovnal k brankáři v hokeji.
Zpátky k vaší kariéře. Na co z ní nejraději vzpomínáte?
Na dva tituly – ve Zlíně a v Liberci. A v reprezentaci na čtvrté místo ve Světové lize. Potom jsem byl ještě na mistrovství světa, ale na Světové lize se nám dařilo. Ještě jsem vyhrál pohár v Opavě. Takových momentů je více.
Hrál jste také v Polsku a Rakousku. Kde vám bylo nejlépe?
V Polsku. Lidi tam byli sympatičtí a milí. Dařilo se nám, fanoušci byli výborní. Volejbal patří v Polsku mezi tři nejpopulárnější sporty.Všude byly plné haly lidí. Když se prohrálo, nevadí, pořád fandili. Když jsme vyhráli, nosili nás na rukou.
Vybavíte si nejhorší moment kariéry?
Nebylo všechno ideální a nebylo to jenom mojí vinou. Asi nejhorší bylo, když jsem měl v Perštejně – hrálo se v Chomutově – smlouvu na tři roky a po dvou letech přišel šéf klubu a řekl mi, že nemá peníze a už mě nechce. Ale zase jsem přestoupil do Liberce, kde jsme vyhráli titul. Nepříjemná zkušenost se hned vykompenzovala.
