Se třinácti spoluhráči se momentálně v Brně připravuje na zářijový domácí šampionát a věří, že bude patřit do dvanáctky českých reprezentantů, která bude bojovat o evropské medaile.
V průběhu uplynulé sezony přestoupil z polské Čenstochové do toskánského Santa Croce a volejbalově výrazně ožil. "Cítím se zde spokojený. Měl jsem nabídky zase přestoupit, ale zůstávám dál," povídá 25letý smečař, jehož do zahraničí vystřelilo čtyřleté angažmá v Brně.
Cítíte velkou motivaci zahrát si mistrovství před domácím publikem?
Vždycky potěší, když člověk hraje doma a vidí v hledišti známé tváře. Někteří určitě přemýšlí, že po mistrovství s reprezentací
skončí.
Do širšího kádru patříte několik let, ale nominace na velkou akci vám uniká. Jakou šanci cítíte letos?
V první řadě jsem rád, že tu můžu být. Jestli budu hrát, to se uvidí. Trenér to udělal tak, že ve čtrnácti lidech budeme i na Evropě a dva budou sedět jen na tribuně. Je uklidňující, že máme jistotu, že to všichni dojedeme až do konce, a konkurence je vždycky dobrá.
Ještě nedávno jste měl problémy se zády. Jak se jejich stav vyvíjí?
Během předchozí sezony se mi zablokovala jedna plotýnka, skřípl se mi nerv a přestaly pracovat dva malé, ale důležité svaly pod lopatkou, sloužící ke stabilizaci. Musel jsem pětkrát denně cvičit, abych ještě mohl hrát. Dva měsíce jsem nemohl zvednout ruku a přemýšlel jsem, že budu muset skončit. S italským kondičním trenérem jsme našli cestu, aby se to zlepšovalo, a od prosince jsem volejbalově v pohodě, i když ruka je teď tak osmdesátiprocentní. Jsem rád, že můžu vůbec hrát.
Co vám změnilo nové působiště?
V Santa Croce jsem našel skvělé prostředí i lidi a mohl jsem se naplno věnovat přípravě a rozvoji. Jsem spokojený, i díky tomu se mohu zlepšovat. Sezona mi vyšla, i statisticky. Posunul jsem se dál.
Jak jste volejbalově vyrostl po čtyřech letech v zahraničí?
Cítím větší zodpovědnost, hlavně v Itálii je to tak, že když cizinec nehraje dobře, čekají za ním dva další. Manažer dobře rozmýšlí, jakého koupí. Musím být lepší než Italové. Ve chvíli, kdy se nedaří, se čeká, že dám důležitý bod. Ale mně se líbí, když hra hodně závisí na mně.
Na co si člověk musel zvykat po příchodu do Itálie?
Zaskočily mě jejich siesty a dovolené. Po osmé hodině si nemám kde nakoupit, když nejsem v Miláně nebo v Římě. Také jsem chtěl připojit internet a oni mi řekli, že mají dva týdny dovolenou, takže do té doby nikdo nehnul ani prstem.
Jako cizinec jsem byl úplně odříznutý a čekal, až se vrátí.
Jak se vám líbí život v Itálii?
V Toskánsku se mi hrozně líbí. Jsou věci, které mě na Italech štvou, ale zase se mi spousta věcí líbí. Když přijedu domů, vidím hodně tlustých lidí a přijde mi, že pořád jíme, na každém kroku je kebab. Tam jsem se naučil jíst jinak. Víc zeleniny, ryb, jiné porce, jiné chutě. Jejich kuchyně mě chytila, výživa je teď moje hobby.
Naučil jste se i něco vařit?
Jasně, protože mi nic jiného nezbývalo. V sedmnácti to začalo řízky, teď už umím i ryby.
Jaké to je, když si nemáte s kým popovídat česky?
To je jedno minus. Kvůli tomu se hodně učím jazyky, pořád něco studuju, jinak bych se nudil. S klukama se samozřejmě domluvím italsky i anglicky, ale pokecat si česky je něco jiného.
Umíte německy, anglicky a italsky. Posunul jste se ještě dál?
Zatím ne. Z němčiny a italštiny mám zkoušku a chtěl bych ji ještě z angličtiny. Našel jsem v učení zálibu. Na filmy se nedá dívat pořád a hry vůbec nehraju, protože to je ztráta času. Když nemám možnost studovat školu, je sebevzdělávání užitečná cesta. Líbí se mi, když se můžu dívat na film v angličtině, začal jsem nesnášet dabing. Snad jen František Filipovský byl lepší než originál.
