„Být tak zavřeni na domácím turnaji je těžší než jinde, protože je tady spousta lidí, s nimiž bychom si rádi po zápase popovídali nebo se s nimi viděli,“ přiznal Ondřej Perušič.
Škoda, že jsme domácímu davu nepřinesli zlato, litovali Perušič se Schweinerem |
Dodal však, že na život v takové bublině jsou zvyklí z minulých turnajů. „Takže ani doma se nic nezměnilo.“
To, že nemůže nikam ven, obzvlášť mrzelo Barboru Hermannovou, která je rodačkou z Ostravy a má tady rodinu.
„Štve mě to,“ připustila. „Ale na druhou stranu je lepší se koncentrovat na další utkání, protože mám tendence zapomenout na nějaké věci. Nebo bych se až moc uvolnila se svou neteřinkou a taková ta tenze, kterou hráč má, kdy je furt trochu nervózní a většinou ví, jaký má denní program, by se úplně vytratila.“
Podotkla, že pro ni bylo důležité vědět, že její blízcí jsou na tribuně. „Navíc v Ostravě po turnaji nějakou dobu zůstanu, takže se s nimi potkám. Teď je aspoň vidím na ochozech. Ale jsem moc ráda, že přišli i další fanoušci a díky uvolněným restrikcím jich bylo tolik, za což moc děkujeme. Rodiny si ještě užijeme, ale pokud jde o beachvolejbal a Ostravu, tak mě štve, že jsme se v turnaji nedostaly o kousek dále.“
S Markétou Nausch Slukovou skončily na děleném devátém místě. „Na hotel se musíme přihlásit několik dnů před turnajem a negativně se otestovat,“ popsala Sluková, jak to na takovém turnaji v nynější pandemii chodí. „A když dorazíme, můžeme už jen na hotel a kurty, na vymezená místa.“
Jak tedy tráví volné chvíle? „Hybernujeme na pokoji,“ usmála se. „Je to náročné, takové trochu ubíjející, protože člověk nemůže z té bubliny vykročit, vyčistit si hlavu, zajít si třeba do nějaké restaurace, odpočinout si od volejbalu, protože furt je na hotelu nebo v areálu, kde se hraje. A pořád jste v kontaktu se stejnými lidmi.“
Momentky z turnaje Světového okruhu v Ostravě |
Upozornila však, že si nijak nestěžuje, protože... „Pořád jsou sporty, které nemají žádné akce, nebo měly jednu a byla to jejich kvalifikace na olympiádu,“ navázala Nausch Sluková. „Takže se vší pokorou jsem moc vděčná i za tyto bubliny, neboť můžeme konečně hrát. Jinak bychom se na tréninku asi upinkaly k smrti.“
Podobně to vidí i Václav Berčík, který s Janem Dumkem nepostoupil ze skupiny. „Je nepříjemné, že nemůže ani jít někam mimo hotel na večeři, trochu se odreagovat a vidět se s rodinou, ale oproti minulému roku je to zlaté, protože jsou aspoň nějaké turnaje,“ připomněl Berčík. „Celý minulý rok jsme seděli doma před televizí a nejvýše objeli několik českých turnajů. To bylo vše. Teď konečně můžeme zase hrát před poloplnými tribunami, což je paráda.“
Beachvolejbalisté i hlavní rozhodčí mohli být při zápasech bez respirátorů. Ty však měli neustále lajnoví sudí a také podavači míčů. „Je to pochopitelně mnohem složitější, když máte respirátor,“ uvedl rozhodčí Daniel Duda. „Nejen že se v tom blbě dýchá, ale hlavně si musíte dávat pozor, aby se vám nezamlžily brýle... Ale zvyknout se dá na všechno.“
