„Důležité je, že jsme čtvrtfinále začínali doma. A základ je, že hrajeme jako tým,“ uvedl Dvořák.
Přiznal, že nečekal, že se prosadí do základní sestavy, protože loni v červnu byl na operaci kolena. „Na začátku přípravy jsem půl měsíce ani neskákal. Dělal jsem jen polovinu věcí a pomalu se znovu dostával do hry. Kluci mě však podpořili.“
Do základu se probojoval místo Američana Mitchella Beala. „Mitchell se tady aklimatizoval, takže mu to zpočátku moc nešlo, a tak jsem dostal šanci. Na první rok, kdy jsem naplno v mužském týmu, to není úplně špatné,“ usmál se Dvořák. „Ale vím, že mám ještě hodně co zlepšovat.“
Jakub Dvořák je dalším z ostravských volejbalistů, kteří přišli z letovické líhně. Prvním byl někdejší reprezentant David Konečný, po něm Matěj Šmídl a David Janků.
Čím to, že se v Letovicích rodí vynikající volejbalisté?
„Naše výkony pramení z týmové pohody. Výhry nám dodávají sebevědomí.“ |
„Asi nás dobře krmí... Anebo tam jsou nějaké speciální geny. Možná je něco pod městem,“ odpověděl Dvořák. „Ale je to i trenéry, kteří si tam volejbal předávají z generace na generaci. Kony (Konečný) je o více než deset let starší než já, ale s Matesem (Šmídl) jsme v Letovicích trénovali spolu pod jeho tátou.“ A čím to, že nejlepší letovičtí volejbalisté chodí do Ostravy, když mnohem blíže je Brno?
„Jdeme jeden po druhém, od Davida, který tu byl první. Kvůli němu sem přišel i Mates, když se nedohodl s Brnem. A když jsem nabídku z Ostravy dostal já, bylo důležité, že tady už hraje Mates, takže jsem nad tím ani moc nepřemýšlel.“
Jakub Dvořák doma v Letovicích hrál podobně jako David Janků i tenis. „Ale na nižší úrovni než David, hrál jsem ho do nějakých starších žáků a jen doplňkově, abych jako malý neměl pouze jeden sport. Dva roky jsem se věnoval i fotbalu, ale na hodně nízké úrovni.“
Zato ve volejbale se rychle dostal mezi českou elitu. První starty sbíral v minulé sezoně ještě po boku Matěje Šmídla, který v létě zamířil do italské Ravenny. Většinou však působil v juniorském celku.
„Mužská extraliga je pořádná změna,“ podotkl. „V juniorech se mi mockrát nestávalo, a to jsme během soboty a neděle odehráli i čtyři zápasy, že bych byl úplně vyřízený a pomalu nemohl chodit ani spát, jak mě bolí nohy. Tady to je každý třetí zápas, hraje se na krev. Opravdu.“
Ostravští volejbalisté rozjížděli sezonu zvolna. V prvním kole sice vyhráli v Brně 3:1, ale dalších šest duelů ztratili. Jenže ve zbývajících patnácti duelech nasbírali 37 bodů ze 45 možných... Až na Liberec porazili ty nejsilnější soupeře.
„Sedli jsme si lidsky. Opravdu hodně,“ řekl Dvořák. „Není tady nikdo, kdo by se do někoho navážel, ať už na tréninku, či v zápasech. Takže naše výkony a výsledky pramení z týmové pohody. Výhry nám jen dodávají sebevědomí a nemáme strach zahrát údery, které bychom jinak nepoužili.“
Posun spatřuje Dvořák i na sobě. V rozhodujících chvílích se už nebojí tvrdě útočit. „Tak je tomu až letos,“ přiznává. „V juniorech jsem rozhodující balony často zkazil. Ostatní na mě spoléhali a já míč srabácky ulil. Teď je to lepší.“
A jak dodává, není to jen vyšší sebedůvěrou. „David Janků mi od prvního zápasu říká, že když je koncovka, tak se nemám ničeho bát a mám to solit na sto procent. Žádné ulívky. A má pravdu. Padá to tam.“
