Jiří Teplý

Jiří Teplý | foto: Stanislav Heloňa, MAFRA

Vedení žen je někdy víc psychologie než trénování, říká kouč Teplý

  • 1
Třicet let prožíval Jiří Teplý volejbal z první linie, při koučování olomouckých vysokoškolaček stával vždycky jen pár decimetrů od postranní čáry. Na jaře po třiadvaceti letech znovu poznal radost z titulu mistra republiky, pak ale kvůli zdravotním problémům přerušil trenérskou kariéru. Volejbalu se však nevzdal, stal se z něj divák a poradce nového kouče Petra Zapletala.

„Bez volejbalu bych asi nemohl být. Pořád tam chodím, pořád se nervuju, není mi to jedno. Člověk musí něco dělat a já jsem dělal volejbal, tak v něm chci pokračovat z této pozice dál,“ přiznává Jiří Teplý, který v minulém roce oslavil 65 let.

Těší vás, že olomoucký tým, který jste ještě stavěl, dokázal ještě před předčasným ukončením sezony splnit jeden z cílů v podobě českého poháru?
Jsem samozřejmě rád, protože pořád v klubu funguju. A všichni jsme také chtěli obhájit loňský titul. (Český volejbalový svaz ukončil rozehrané soutěže kvůli koronaviru bez vyhlášení mistrů – pozn. red.)

Nedávno jste získal cenu Drahoše Válka udělovanou lidem, kteří se zasloužili o dlouhodobý přínos olomouckému sportu. S jakými pocity?Toho si samozřejmě vážím. Navíc jsem ji dostal z rukou své bývalé profesorky na škole Hany Válkové, vzpomínám, jak mě zkoušela z psychologie. Předávali mi ji i Mirek Čada a Laďa Bank, lidé, kterých si vážím a se kterými jsem toho hodně zažil. Cením si toho a jsem rád.

Jaký vztah vás pojí s bývalým prostějovským trenérem Miroslavem Čadou? Poslední dekádu jste byli především rivalové.
My jsme spolu bojovali nejen poslední dekádu, kdy byl v Prostějově, ale i předtím, když působil v Brně. Také je u volejbalu dlouhou dobu, i když nevím, jestli jako trenér tak dlouho jako já. Rivalové ano, ale také jsme přátelé. Ve sportu by měly být korektní vztahy.

Současným sportovním fanouškům už možná osoba Drahoše Válka, legendárního trenéra basketbalové Dukly Olomouc, tolik neříká. Znali jste se?
Pamatuju si ho ještě jako trenéra, vedl mé kamarády, jako byl Vašek Dvořák a Zdeněk Kos. V jejich éře trénoval, takže jsem ho znal, také už nejsem nejmladší. Osobní zážitek s ním ale nemám, i když basket mě vždycky zajímal a na Duklu jsem chodil, takže mám o něm nějaké povědomí.

A jaká byla zkouška z psychologie u jeho ženy, paní profesorky Hany Válkové?
No bál jsem se jí, samozřejmě. Ale udělal jsem ji, myslím za dvě.

Hodily se vám pak znalosti ve sportu?
Myslím, že u ženského týmu je to někdy víc o psychologii než o čemkoli jiném. Znalosti se mi pak určitě hodily, převedl jsem je do praxe.

I váš nástupce u týmu, trenér Zapletal, říkal, že je psychologie u koučování důležitá. Předal jste mu tedy své zkušenosti?
Mluvíme spolu pořád. Je potřeba ho do některých věcí zasvětit, protože do toho spadl. Vždycky byl u chlapů nebo mládeže a u ženských začíná. Ze začátku měl trochu problémy s mančaftem. Něco jiného je trénovat chlapy, kteří si to vyříkají, a něco jiného zase ženy, kde musí být přístup trochu opatrnější, taktičtější. A myslím, že už to zvládl. U ženského mančaftu je pro chlapa psychologie složitější a hodně důležitá.

Slyšel od vás nějakou zásadní radu?
Jen jsem mu říkal, ať si na to dá bacha, že je to někdy víc o psychologii než o trénování. Odborník je určitě velmi dobrý, volejbal hrál donedávna jako člen národního mančaftu, takže možná nějaké prvky z mužského volejbalu se snažil protlačit až moc. Ale myslím, že se to všechno usadí.

Trenérskou kariéru jste přerušil ze zdravotních důvodů, vyvíjí se vše správným směrem?
Doufám, že se to vyvíjí správným směrem, jsem optimista. Jsem v péči dobrých lidí a tím bych jim chtěl poděkovat. Doufám, že se to bude dál vyvíjet tak, že mě zdraví nezradí.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž