Filip Rejlek v posilovně VK Karlovarsko

Filip Rejlek v posilovně VK Karlovarsko | foto: VK Karlovarsko

Filip Rejlek chytá ryby pod okny, rád by polapil i vítězné finále

  • 0
Sport, motocykly, rybaření. To jsou vášně volejbalového univerzála Filipa Rejlka, který se po dvanácti letech vrátil ze zahraničních angažmá, aby pomohl k úspěchu Karlovarsko. „Rád bych si po dlouhé době zahrál finále s vítězným koncem,“ říká šestatřicetiletý mistr Česka a Francie.

Kdo vás vlastně k volejbalu přivedl?
Volejbal se u nás v rodině hrál na rekreační úrovni každý týden. Rodiče si chodili zahrát s kamarády. To byl tuším můj první kontakt. Ale zásadní zlom pro mě nastal ve čtvrté třídě, když se u nás na škole objevil Jirka Zach. To jsem potom už do páté přestupoval na jinou základní školu, ta byla volejbalová. A tam to všechno začalo.

Byl volejbal první sportovní láskou, nebo si vaši přízeň musel vybojovat?
Volejbal si přízeň musel vybojovat, protože jsem tou dobou už tři roky hrál basketbal. Souběžně jsem oba sporty praktikoval do osmé třídy, pak už mě volejbal pohltil natolik, že jsem měl jasno, který sport budu dělat. Bylo to celkem jednoduché rozhodování, protože s volejbalem se nám dařilo, parta byla skvělá, byl jsem v kadetech v reprezentaci. Zato s basketbalem se nám podařilo dostat se jen na republikové finále, a ten rozdíl ve výkonnosti byl propastný.

Když jste s volejbalem začínal, měl jste možnost sledovat na vlastní oči některé ze špičkových hráčů?
V té době jsem žádného špičkového hráče nesledoval, ale v mých očích to byli chlapi z Baníku Příbram. Přišlo mi až neuvěřitelné, když jsem je viděl skákat přes švédskou bednu, posilovat, hrát volejbal, tehdy jsem si říkal, jací jsou to borci, že bych chtěl být jako oni.

Jste klasickým typem sportovce pro kolektivní hry?
Myslím si, že mě baví být v kolektivu spoluhráčů. Všechno je potom jednodušší, nikdy na nic nejsem sám.

Co se vám vybaví, když si vzpomenete na svůj první přestup do zahraničí?
Byl to koktejl emocí. Vzrušení, že už je to konečně tady, a zároveň nervozita, abych obstál. Strach z cizí řeči a z toho, abych se za rok nemusel vracet zpátky.

Filip Rejlek

* Narozený: 10. května 1981 v Příbrami

* Výška: 197 cm

* Post: univerzál

* Kariéra: Dukla Liberec (1999-2005), Toulouse (2005-2008), Paříž (2008-2009), Tourcoing (2009-2011), Montpellier (2011), Minas (Braz., 2011-2014), Galatasaray Istanbul (2014-2015), Al Shabab (SAE, 2015-2016), Vibo Valentia (It., 2016-2017)

* Klubové úspěchy: dvakrát mistr Česka, mistr Francie, bronz v brazilské lize, klubový vicemistr Jižní Ameriky, vítěz Českého poháru

* Věděli jste? Filip Rejlek jezdí velmi rád na motorce a je také vášnivým rybářem.

Odehrál jste tři sezony v Brazílii, v lize volejbalové velmoci, kde se prosadí jen výrazné osobnosti. Čemu jste se tam musel přizpůsobit?
V první řadě jsem se musel přizpůsobit obrovské dřině, přijel jsem tam v rozjeté sezoně, takže by se dalo předpokládat, že budu dobře připravený, ale trvalo mi to ještě šest týdnů, než si tělo zvyklo na obrovskou zátěž. Když se na to podívám zpětně, říkám si, jak jsem to mohl vydržet. A za druhé to byla obrovská konkurence na mém postu. V týmu jsme byli tři univerzálové, jedním z nich byl Anderson. Nebyl jsem na takovou konkurenci zvyklý, ve Francii jsem byl vždycky jenom já a na záda mi nikdo nedýchal. Ale díky takovému tlaku mě to hnalo kupředu. Chtěl jsem všem ukázat, že na to mám a že v té konkurenci obstojím.

Jak v Brazílii profesionální hráči přistupují k volejbalu, co pro ně tenhle sport znamená?
Budu mluvit jen za spoluhráče, které jsem měl možnost pozorovat tři roky. Byl jsem spoluhráčem Lucareliho, který je jednou z největších hvězd volejbalu. Přes velmi mladý věk byl neuvěřitelně pracovitý. A to není jenom on. Všichni hráči přišli na novou sezonu už připraveni, pro ně neexistovalo, že by si dali dovolenou na dva měsíce! Minimálně šli třikrát týdně do posilovny, nikdo se nevrátil s nadváhou, volejbal byl pro ně vším! Maximální profesionálové.

Na kterých zahraničních angažmá jste měl možnost věnovat se své rybářské vášni?
Ve Francii jsem si pořídil místní povolenku, ale byl jsem chytat jenom dvakrát. V Brazílii mě vzal jednou chytat asistent trenéra. To je za dvanáct let velká bída, ještě že existuje internet a rybářská videa. Od ledna se frekvence sledování zvyšovala a nemohl jsem se dočkat jara, kdy už budu konečně doma a budu moct vyrazit k vodě.

V karlovarském regionu jste si už našel místo, kde „berou“?
Zatím stále hledám to správné místo. Byl jsem třikrát na Ohři. Výhodou je, že mi tahle řeka protéká pod okny, takže jen co se otevřou dveře našeho bytu, za pět minut už chytám. Jeden víkend jsem strávil na Nechranické přehradě se svým kamarádem Kamilem Barankem, ale moc úspěšní jsme nebyli. Budu muset hledat dál.

Tým Karlovarska má za sebou méně oblíbenou část přípravy. Jak byste tuhle fázi srovnal s tím, jak to vypadalo v elitních soutěžích, ve kterých jsi působil?
Koncept fyzické přípravy v italské a brazilské lize byl velmi podobný, byl založený na silovém tréninku s minimem atletiky. Atletická složka se odehrávala výhradně v hale, maximálně na kurtu pro plážový volejbal. V Čechách je té atletické složky podstatně víc a odehrává se na námi velmi oblíbeném atletickém oválu.

A jak jste fyzickou přípravu zvládl vy sám? Připouštíte si vůbec zralejší sportovní věk?
S oblibou říkám, že jsem těsně před důchodem, ale přípravu jsem zvládl bez větších problémů. Přiznám se, že jsem na sebe opatrný. Když se vymyslel osmiboj, byl jsem nadšený, ale druhý den zvítězila opatrnost, a tak jsem soutěžení radši vynechal.

Teď už je kádr Karlovarska kompletní. Co od týmu v nadcházející sezoně očekáváte?
Je perfektní, že může naplno trénovat v kompletní sestavě. Jsem rád, že máme tak široký kádr a myslím si, že to bude obrovská výhoda do celé sezony, hlavně do play-off. Očekávání jsou veliká, rád bych si po dlouhé době zahrál finále s vítězným koncem.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž