Co se vám vybaví jako první, když se řekne Španělsko?
Hodně pozdní večeře. Před devátou se tam nenajíte.
Později než po semifinále s Karlovičem snad už večeřet nebudete.
(smích) Tak to snad opravdu ne. To by mě zabilo... Španělsko je pro mě pochopitelně i hezké počasí, sluníčko. A taky divoká korida.
Bude to divoká korida i v těch třech daviscupových dnech?
Počítám s tím. Rozhodně mě to nepřekvapí.
vyberte daviscupový tým snůHlasujte v anketě ZDE |
Letěl jste už někdy do Evropy nervóznější?
Já zase tolik nervozity na sobě nepociťuju. Jsem spíš v očekávání, to je ten správný výraz. Těším se. Moc. Před finále by nebylo dvakrát rozumné nutit se do pocitu, že se od nás hodně čeká. Že tam jedeme něco přetrhnout. Jsme v Barceloně jako outsideři. Čím budeme uvolněnější, tím budeme ve větší výhodě.
Cítíte, že se blíží dny, o kterých jednou budete vyprávět vnukům? Určitě. Ale nejde jen o tenhle týden, rád jim povyprávím o celém daviscupovém roku. O celém tažení. O Francii, Argentině, Chorvatsku. Byl bych rád, kdybych vnukům mohl k tomu vyprávění ukázat i lesklou mísu. Tu, kterou jsme tenkrát, v roce 2009, ve Španělsku vyhráli.
Zastavovali vás v Bollettieriho akademii a přáli hodně štěstí ve finále?
Někteří nás spíš litovali, že máme dlouhou sezonu (smích)
Nikdo neřekl "hodně štěstí"?
Ale ano, samozřejmě řekl. Víceméně všichni tím v Bradentonu žili. A říkali, že nám drží palce. Volal mi například Ivan Lendl, ať se nám to všem povede. Od Ivana mě takové přání zvlášť těšilo.
V Americe jste se připravoval pod vedením Petra Kordy. Co vám nejvíc vtloukal do hlavy?
Připravoval mě jako na každý jiný Davis Cup. Vždycky říkám, že na Davis Cupu už člověk nic nenatrénuje. Hlavní je, jak na něj přijedete připravený. Tam už si jen zvyknete na podmínky. V Americe jsem ze všeho nejvíc zase vstřebával antukové návyky, mám za sebou přece jen půl roku hraní na úplně jiných površích. Tedy s výjimkou daviscupového semifinále v Chorvatsku.
Docela příjemná výjimka.
No rozhodně! Ale teď bylo třeba si to připomenout. Doufám, že deset dnů floridské antukové přípravy zúročím.
Připadáte si tedy ve formě?
Cítím se výborně. Poslední tři, čtyři měsíce předvádím skvělý tenis. Porážím i ty nejlepší, sebevědomí mám. Takže i teď vím, že na to mám. Jen se nechci unášet optimismem. Čekají nás utkání proti nejkvalitnějším antukářům světa. Jít do toho s pokorou je obrovsky důležité.
Ale Nadal i Verdasco teď vybouchli na Turnaji mistrů. To není povzbudivé znamení?
Brát v potaz, že se Nadalovi nedařilo v Londýně? To nejde. Jakmile vleze na barcelonskou antuku, bude z něj úplně jiný hráč. Z nich všech budou úplně jiní hráči. Asi jako když hraje hokejista hokejbal a pak vleze na led. Taky se bude cítit mnohem líp. Antuka je pro ně naprosto přirozené prostředí. Bude to jedinečné.
O Nadalovi se ovšem říkalo, že jednou z jeho největších zbraní je strach soupeřů. To už nemusí platit.
Proč bychom z něho měli mít vítr? Po těch porážkách je vidět, že je taky jenom člověk. Jako každý jiný. Navíc poslední výsledky mohou mít vliv i na jeho sebevědomí.
Jak na něj hrát?
Každý musí hrát svůj tenis. Já se těžko ráno probudím a začnu hrát top spinové údery, čekat na chyby. To není ani můj, ani Berďův tenis. Každý musíme hrát svou hru co nejlíp, jak umíme. A věřit, že je porazíme.
Jaké máte vztahy s Nadalem?
Pozdravíme se, někdy pokecáme. Vím o něm, že je velký fanoušek Realu Madrid, tak jsem se ho ptal, jestli se před Davis Cupem nepůjde podívat na zápas s Barcelonou. Odpověděl, že nemůže, protože by ho tam fanoušci asi přizabili. Dělali jsme si z toho srandu.
Když jsme u té srandy – už máte pro Davis Cup jako obvykle připravený nějaký vtip?
Mám. Bude to pecka. Ale víc neřeknu. Nikdo to ze mě nedostane ani heverem! Jen si počkejte.
Často to porovnáváte s Naganem. Myslíte, že se i kvůli tenisu přestane vyučovat ve školách a pracovat ve fabrikách jako tehdy?
No, bylo by to moc hezké! Všichni o naše tenisové Nagano moc stojíme. Už teď je ohromně krásný pocit, že se nám povedlo dostat na tenisové kurty víc lidí. Vypadá to, že děláme práci, kterou lidi sledují a oceňují. To je super. Snad to skončí tak, že i díky lidem tu mísu přivezeme a v Česku ji ukážeme. Třeba na Staromáku, kde před jedenácti roky slavili hokejisti.
A vy uslyšíte: "Štěpánek na Hrad!"
Klidně. S tím bych se už nějak vyrovnal.
