Tahle zářijová sobota zůstane Vondroušové v paměti hodně dlouho. Na zaplněném a často burácejícím Armstrong Stadium si poprvé v životě vybojovala postup do grandslamového osmifinále.
Dívka ukrytá na 103. místě žebříčku přemohla třináctou nasazenou a mnohým znalci na titul pasovanou Bertensovou 7:6, 2:6, 7:6.
Po proměněném mečbolu se devatenáctiletá naděje zřítila na vyhřátý betonový kurt. Chviličku si na něm v návalu blaha poseděla, ruce si přiložila na ústa, v mysli se jí mísila úleva s úžasem.
„Ze všeho nejvíc jsem byla ráda, že mám zápas za sebou. Každá výměna byla fyzicky i psychicky náročná.“
Triumfem omámená Vondroušová za ryčného aplausu publika vstala a přijala gratulaci soupeřky, která obešla síť na její stranu dvorce a objala ji. Vděčně mávala divákům.
„Dost mě hnali. Tleskali pak po úplně každém míčku, což byla paráda. Lepší atmosféru jsem při svém mači ještě nezažila.“
V závěru partie ze sebe ždímala poslední zbytky energie. Zapomněla na bolavé tříslo. Chvílemi nevnímala ani skóre. Třetí sadu otáčela i s fůrou štěstí a pomocí svých vytříbených stopbalů ze stavu 2:4.
ZPRAVODAJSTVÍŠestý den US Open. |
„Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Hrála jsem balon po balonu. Byla jsem naprosto vyřízená.“
I proto pak, když se s obecenstvem loučila Bertensová a k ní přistoupil reportér kvůli rozhovoru na kurtu, úplně vypustila jednu tradiční záležitost, což jí připomněl až kdosi na internetu.
„No jo. Já jí nepodala ruku!“ docvaklo Vondroušové. Proto na tiskové konferenci sama začala mluvit o svém prohřešku proti tenisovému bontonu a sudí Alvesové vzkázala, že se omlouvá.
Politováníhodné drobné faux pas. Leč v danou chvíli pochopitelné. A je vysoce pravděpodobné, ba téměř jisté, že se zkušená Portugalka kvůli němu necítila nějak dotčená.
