Jak jste se dali dohromady?
Pár týdnů před olympiádou volal její přítel Michal Hrdlička, že četl moje knížky a že z nich čerpal při psaní diplomky. A že s Karolínou diskutovali o fobii z grandslamů. Ptal se, jestli by mi mohla brnknout a bavit se o možné spolupráci.
Kápli jste si hned do noty?
Sedmdesát procent úspěchu pedagogických, didaktických, manažerských i psychologických závisí na vztahu s dotyčným. Na první schůzce hledáme společné a konfrontační názory. Představím svá pravidla hry - nemyslím finanční. Povím, co vyžaduju. Chci slyšet, proč mě vyhledal. Pak dávám čas, aby se rozmyslel a případně se ozval.
Co jste si nejprve řekli?
Pro mě je prvotní, jestli o naší práci ví trenér a jestli je s ní srozuměn. On je o hodně důležitější než já. S Jirkou Vaňkem jsem se sešel, potom s jeho nástupcem Davidem Kotyzou. Ptám se, jestli mou pomoc chtějí. Nepotřebuju se s někým přetlačovat, z toho jsem dávno vyrostl.
Z čeho jste vycházeli?
Karolína byla devatenáctá na žebříčku. Jejím cílem bylo usídlit se v desítce. Logicky došla k tomu, že potřebuje vyhrávat nejen menší turnaje. Uvědomovala si, že problémem je účinkování na těch největších, kde nepřekročila třetí kolo.
Jak moc ji to trápilo?
Začala z toho mít vnitřní dialog, který ji srážel. Neměla fobii, jak to s Michalem nazvali, ale spíš obavu nebo úzkost, která přicházela před grandslamem: „Zase to nevyjde!“
Co tedy následovalo?
Představil jsem jí svou práci, ukázal inspirativní příklady. Vždycky upozorňuju, že budu nepříjemný. Že budu útočit na její komfortní zónu z hlediska jejího já. Že nemůže ke grandslamům přistupovat jako dosud. Že musíme přenastavit její vnitřní prostředí a že každá životní změna přináší určitou bolest a odříkání. Že ze mě může být rozladěná. Že od ní chci upřímnost, abychom si mohli o všem pohovořit.
Co je nejdůležitější?
Smysl spolupráce je v tom, aby člověk poznal sám sebe. Nehodlám sportovce zvnějšku koučovat. Učím ho, aby se vedl sám zevnitř.
Jak toho dosáhnete?
Vytvořil jsem si metody, které jsem si propojil třeba s logoterapií, a použil je na vrcholový sport. Hledám spínač na změnu klientova vnitřního prostředí ve prospěch dané věci.
Co jím bylo v jejím případě?
O tom už bych nechtěl mluvit. To je moc důvěrné.
Můžete aspoň naznačit?
Zkusím to obecněji. Každý má nějaký stav vnitřního prostředí, v němž podává nejlepší výkon, zónu optimálního fungování. Někdo se potřebuje naštvat, jiný potřebuje víc klidu. První bod je objevit u dotyčného jedince tuhle zónu, kterou jsem kdysi pozoroval už u Jardy Jágra.
Druhý bod?
Hledám spouštěče. Jeden vás ze zóny odvádí pryč, druhý vás v ní naopak drží. U každého mohou fungovat odlišně. Bojovník v MMA je má jiné než introvertně laděný cyklista Vakoč. Vynikající hokejista Petr Ton, spíš uzavřený typ, nemá rád, když trenér v kabině křičí. Nesedí mu hlasité hecování. A pak jsou sportovci, kteří to milují. Kouzlo je v tom, že nemůžete najít univerzální stav ideálního fungování.
Co vás na zkušenosti s Karolínou nejvíc zaujalo?
Specifičnost tenisu. A všímám si i rozdílů mezi muži a ženami, které jsou daleko emotivnější a citlivější. Proto se dají snáz vyhecovat. Chlap potřebuje víc logiky a argumentace. Ale myslím si, že vrcholové sportovkyně v sobě mají z mentální stránky daleko víc mužských rysů než ostatní ženy. Dravost, agrese, lov... U Karolíny je to úžasné. Agresivní hráčka, jež miluje krizové situace. S nimi potíže nemá.
A s čím ano?
Právě jsme řešili, že ji může uspokojit stav 6:1, 4:0. Má tendenci polevit v touze po lovu. Ta možná budoucí jistota je pro ni spínačem vyvedení ze zóny ideálního výkonu. Hrozí podcenění, lehkovážnost.
Co ji naopak přivádí do zóny?
Krizová situace. To je na ní famózní. To mají ti nejlepší z nejlepších. Osmdesát procent lidí přijde s tím, že v krizové situaci selžou. Ovládání emocí patří společně s motivací, sebevědomím, koncentrací a pozorností mezi klíčové mentální aspekty výkonu. Říkám jim ekvalizéry. Musí být správně nastavené, aby se člověk dostal do optimální zóny.
Jak poznatky uvádíte do praxe?
Probíráme a zjišťujeme: Jaká motivace ti vyhovuje před zápasem? Nebo před tréninkem?
Před tréninkem?
Ano. Mentální příprava není potřeba jen před utkáním. Kondici netrénujete pouze tehdy, když ji nemáte. Makáte na ní průběžně. Když cvičím svoje tělo, proč bych necvičil svůj mentál? Tady vidím rozdíl mezi naším a světovým sportem.
V čem přesně?
Bavím se o tom s hokejisty, s Vencou Prospalem nebo Jirkou Fischerem. Oni tvrdí: „Dnešní kluci jsou jiní!“ Ano, hráči z naganské generace byli jinak nastavení. Když bude vaše dítě chodit na angličtinu z donucení, kvůli rodičům, naučí se jistě méně, než když ho řeč upoutá, když ji bude hltat s touhou, vášní, nadšením. Nerozhoduje tolik talent, kvalita učitele či trenéra. Důležitější je vnitřní nastavení jedince.
A to má dnešní mládež namířené víc na pohodu, že?
V pondělí jsme se bavili s Jirkou Dopitou, který dělá asistenta u hokejové dvacítky. A ano, je to blahobytem, který bourá limity našich životů. Máme daleko větší portfolio výběru, v němž se musíme vyznat. V tom to má dnešní generace těžší.
Jágr, Hašek, Lendl nebo Navrátilová se snáz upnuli na sport?
Žili v limitech. V šest ráno začal trénink. Zima, sníh. Jdeš? Nejdeš? Neexistovala varianta, že v jiném klubu začínají v osm. Nebylo tolik šancí, televizních programů, počítače. Zavládla tu digitální demence. Pozor!
Ano?
Nechci tvrdit, že starší generace byly lepší. Ale odstranění hranic a limitů nás přivedlo do odlišných podmínek. A když se v nich neumíme chovat, ubližuje nám to. Kdo chce něco dokázat, musí si limity stanovit sám. Ve výživě i ve sportu.
O to výjimečnější je dívka jako Karolína, jež by mohla ležet a utrácet. Ač leccos vyhrála a je pátá na světě, hledá nové cesty na vrchol, investuje do kariéry... To je pro vás dobrý materiál, že?
Ano. Teď jste narazil na ten spouštěč. Je v totální seberealizaci a lásce k dané činnosti. Podívejte se na Jardu Jágra, jak se dokonale seberealizuje v hokeji. Měl sny, které se mu plnily, protože dřel. Miluje hokej, proto bude hrát, dokud to půjde, i když mu klesl čas na ledě, má nižší plat a není už taková superstar. Motivem nejsou jen cíle a výsledky, ale podstatnou roli hraje láska ke hře.
Klíčem je užívat si samotný proces, souhlasíte?
Podívejte, řada kluků pod vlivem rodičů a agentů chce do NHL, vydělávat hromadu dolarů. Ale chovají se tak, jako by to nechtěli. Kdo pracuje jako hráč krajského přeboru bez emoční vazby k činnosti, nikdy to do špičky nedotáhne. Potkávám tlusté lidi, kteří chtějí být hubení. A večer si dají knedlovepřozelo. To prostě nejde dohromady.
Nedlouho poté, co vás oslovila, prorazila Karolína na US Open, kde dokráčela až do finále. Projevily už se výsledky vaší práce?
Vůbec nevím. Jen mám radost z výsledků. Hned vyhrála velký turnaj v Cincinnati, pak se jí povedl New York. Důležitější je trenér a jeho dennodenní práce. Ale víte, leckdy vás může zásadně ovlivnit jedna informace, citát, kniha, setkání... Proto opatrně volím slova. Tuhle jsem Karolíně psal mail tři hodiny. Každé slovo může do vnitřního nastavení zasít semínko pochybnosti nebo naopak víry, touhy, vášně.
Vidíte na ní nějaké pokroky?
Ano. Velké. Ten největší vězí v pochopení důležitosti sebepoznání, vědomí o její spontaneitě, o tom, co na ni funguje, co jí pomáhá a co jí ubližuje. Díky tomu může sama se sebou pracovat. Inspiruju ji, aby nebyla odkázaná na okolí. Jí se to líbí, pracuje na tom v tréninku, baví se s trenérem. Zatím je to milá spolupráce, při níž objevuju něco nového jménem Karolína.
Když Kotyza vedl Petru Kvitovou, leccos řešil s jejím psychologem Michalem Šafářem. Věří na sílu mysli, což je pro vás fajn, že?
Každopádně. Trenér musí být nakloněný mým metodám. Spolupráce by neměla smysl, jakmile by ji shazoval: „Tyhle spirituality, jdi s tím do háje. Hraje se rukama, ne hlavou. A ty tvoje stavy, s tím se každý musí vypořádat sám.“ Jenže psychicky rozhozený sportovec těžko může podat optimální výkon.
Karolínu dřív stresovaly nároky a očekávání jejího okolí i veřejnosti. Co si s tím tlakem počít?
Zvenčí na sportovce působí tolik vlivů: verdikt rozhodčího, bučící diváci, vývoj zápasu. Navíc nás napadají nechtěné myšlenky - nechci mít strach a přesto ho mám. Podstata mého koučinku je – za tyto aspekty nejsme zodpovědní. Jsme zodpovědní za to, jak na ně zareagujeme.
Jak se s nimi vypořádává ona?
Útočí na ni nežádoucí vliv, který nazývám jedem. Hrozí, že se stane ustrašenou, nesebevědomou. Nesmí ho dovnitř pustit, reaguje vnitřním dialogem či vzpomínkou.
Může pro ni hodně znamenat právě poslední US Open, kde zlomila grandslamové prokletí?
Ano, to je jasný parametr. Sebevědomí se buduje pomocí úspěchu a může posloužit jako hromosvod.
Co role favoritky, již jí na Australian Open odborníci přisuzují?
Podle mě nemá potíže se sebedůvěrou. Nebojí se. Těší se na turnaj. Jen nesmí podléhat vnějším vlivům, předbíhat a pustit si nějaké prognózy do svého vnitřního prostředí. Nemůže se vidět ve čtvrtfinále, musí přejít první kolo, pak druhé...
Nedávno mluvila o změně v projevování vášní na kurtu. Dřív působila jako ledová královna. Pomůže jí, když se bude hecovat?
Ano. Ač se to nezdá, je velmi emotivní. Bavíme se o spontaneitě, o určitém uvolnění. Vycházím ze studií, které tvrdí, že naše tělo ovlivňuje mysl. Když se budu smát, mé vnitřní prostředí se pozitivně změní. Je fajn si zatnout pěst a říct si: „Já to dám!“ Prospěje to i biochemicky, zvedne se testosteron. Podívejte na Radka Štěpánka, všimněte si chůze Petra Nedvěda.
Proč?
Leckdo tvrdí, že je arogantní trouba. Ale to je nesmysl. Chodí rovně, hlavu vzhůru, plný testosteronu. Vyzařuje z něj agresivita. Vrcholový sportovec nemůže vypadat jako hromádka neštěstí, pak nemůže být sebevědomý. Hra těla má vliv na naše vnitřní prostředí. Proto chceme od Karolíny, aby projevila pozitivní emoce, když je v sobě má. Ona se za ně jakoby styděla. Postupně pro ni začínají být přirozené.
Věříte i proto, že na Australian Open může získat titul?
To je otázka spíš pro Davida. Já tenisu nerozumím. Fandím jí, baví mě její nadšení pro sport. Vidím posun v jejím vnitřním nastavení. Ale obecně platí, že každý člověk má nějaký potenciál. Není pravda, že je všechno v hlavě. Pokud na to někdo nemá fyzicky a dovednostně, psychika nezvládne zázraky. Je silná, ale nikoliv všemocná.
Plíšková uspěla i v Brisbane 8.ledna 2017:
7. ledna 2017 |
