Bývalý nehrající kapitán reprezentace Jan Kukal prohlásil, že můžete dobýt světovou desítku. Troufáte si na to?
Ale mně je jen šestnáct! Nesmím nic uspěchat, letos stačí stovka.
Nebude vás v cestě do špičkového tenisu brzdit výška? Měříte jen 164 centimetrů.
Možná ještě vyrostu... Ale ne, výška mi vadit nebude. Vždyť třeba Jihoafričanka Coetzerová má ještě o osm centimetrů míň. Kdo je menší, má rychlejší nohy.
Čím ještě vynikáte?
Nerada se chválím. Ale kraťasy mi docela jdou.
Na tenis máte i zlatou povahu, ne?
To mi moc nepřijde. Jsem vzteklá. Ale zase se nikdy nerozklepu.
Jste hodně svérázná. Co dál?
Tvrdohlavá, to snad ani není možné jak. Když není po mém, hned se urazím. A náladová, třeba dneska je mi všechno jedno.
Tedy bezstarostná?
To mi říká každý, ale kdybyste věděli! Pořád se starám. Když něco zapomenu, mám trauma.
A drzá?
To pěkně, i na rodiče. Sice poslouchám, ale dělám u toho obličeje. A taky na starší lidi, za to se stydím. Pak si říkám: To jsi to zase vymyslela, Báro. Ne že bych jim nadávala, ale taky s nima nemluvím: Dobrý den, pane, co byste si přál?
Slibovala jste, že se zklidníte.
Ale já už to dokázala! Už tři zápasy jsem nehodila raketou ani nevykřikla sprosté slovo. Prostě nic. Vidíte, zvládnu to!
Ale vaše maminka říkala, že jste nedávno po soupeřce hodila raketu.
Jen trochu... V Miami jsem hrála čtyřhru a ona hodila raketu do sítě. Jenže přelétla a málem mě bouchla. Úplně se mi zatmělo, sebrala jsem ji a hodila zpátky. Na konci jsme si ani nepodaly ruce. A byla to zase moje chyba, měla jsem raketu vzít a v klidu podat.
Jaký nejbláznivější kousek jste kdy provedla?
To bylo taky v Miami. Poprvé v životě mi vzali fiftýn za sprosté slovo. Ale když mi bylo devět, tak jsem se vzteky i válela po kurtu.
Rozhodčí rozuměl sprostému slovu v češtině?
Mají seznamy sprostých slov ve všech jazycích.
To už vám ale museli rozumět mnohokrát.
Zatím byli hodní. Dostávala jsem jen varování: Warning miss Strykova. Ale jsem ráda, že mi sebrali fiftýn, je to další ponaučení.
Kolik jste loni rozbila raket?
Čtyři, vlastně nejvíc za kariéru. Ale příští rok to nebude ani jedna, slibuju.
Kdo vám vaše výstřelky vyčítá?
Všichni, trenér Honza Havel, a hlavně táta. Říkají, že kvůli tomu zbytečně prohrávám.
Co jim odpovídáte?
Že nemají pravdu. V duchu si samozřejmě řeknu, že mají, ale do očí jim to nikdy nepřiznám.
Jak vaše chování snášejí spoluhráčky při čtyřhře?
To je nejhorší. Já se totiž při deblu vůbec nerozčiluju, přijde mi to nefér. Ale jak jsem sama, hned řvu a házím raketou.
Jste stále pověrčivá? Není to tak dávno, co jste dokonce ve stejnou dobu chodila do sprchy.
Jenže brzy mně z toho začalo hrabat. Teď už si beru maximálně stejnou gumičku do vlasů.
V souvislosti s vámi se nemluví jen o tenise. V poslední době přibyl hokej, a to díky reprezentačním útočníkům Dudovi s Hudlerem...
Já věděla, že na to dojde... Ale jo, klidně se ptejte, všechno vám řeknu.
Hudler teď odejde do Ruska. Ale komu jste fandila, když hrála Slavia se Vsetínem?
To radši nikomu. Ale fakt nevěřte všemu, co se říká. Oba jsou opravdu jen kamarádi!
S Radkem Dudou se znáte dlouho, hrál za Plzeň, kde žijete. Ale jak jste se seznámila s Hudlerem?
Víte, my jsme se ještě neviděli. (smích) Říkám mu Brusinka, voláme si, píšeme. Seznámil nás Radek. Zavolal mi a předal Jirku, který si mě všiml, když hrál nároďák v Plzni se Slovenskem.
Duda už patří Slavii. Už se tak často nevídáte, že?
Po tom se mi stýská. Dřív jsme se viděli každý den, cvičili spolu, Radunka u nás dokonce měsíc bydlel. Ale i teď k nám občas zajede, když má volno.
A nežárlí na Hudlera?
Trochu. Říká: To jsem si nemyslel, že telefonuješ víc s ním než se mnou. A dělá, že není naštvaný.
