Na prvním vydání startovní listiny chyběl, minulý týden však Lukáši Rosolovi volali, že se mezi 64 účastníků dvouhry vejde. Hned ovšem nejásal. Přemýšlel, zda příležitost využít.
Žádné odměny. Žádné body do žebříčku ATP. K tomu poněkud divoké přesuny do Ria a zpátky. Hrozba nákazy virem zika.
„Je to všechno dohromady. Olympiáda má svoje plusy a mínusy,“ vysvětloval. „Z předchozího turnaje v Atlantě poletím deset hodin. Z Ria do Cincinnati, kde pak mám hrát kvalifikaci, to zabere třináct hodin. Nevím, jestli je na to moje tělo připravené. Může mě to zabrzdit. Moje sezona je zatím podprůměrná a body potřebuju.“
Přesto Rosol na pozvánku do Brazílie kývl.
„Může to být moje první a poslední olympiáda,“ řekl. „Bavil jsem se s rodinou, kamarády, trenéry i manažery. Nechávali to na mě a nakonec mě podpořili.“
Řada sportovců se na hry chce aspoň podívat, okusit atmosféru té kolosální slavnosti. Bezmála jedenatřicetiletý Rosol ovšem nehodlá vyrazit do Jižní Ameriky jako pouhý turista. Hodlá co nejdůstojněji reprezentovat.
„Zkusím se poprat o co nejlepší výsledek, nepoletím se jenom zúčastnit,“ řekl po vyřazení v prvním kole Wimbledonu. „Beru to jako výzvu a šanci, třeba tam někteří hráči dorazí unavení a otevře se mi cesta. Třeba se štěstí přikloní na moji stranu.“
