"Rozhodne příští týden. Jedu do Německa do Hailbronu na stotisícový turnaj a uvidím, jak se mně tam bude dařit," uvažuje dvaatřicetiletý Bohdan Ulihrach. "Pak se budu muset sám rozhodnout, zda to zabalím úplně, nebo se budu trápit v kvalifikacích."
Vyhnout se kvalifikaci znamená dostat se do první stovky žebříčku ATP. Teď jste okolo 350. místa, že?
Loni jsem málo hrál a na postavení se to projevilo. Aby to mělo smysl, tak potřebuju být ve stovce, to máte pravdu. Pak to má cenu, jdou hrát větší turnaje bez potíží. A v nich je o člověka jinak postaráno po všech stránkách. Z letiště mě odvezou na kurty, do hotelu, už jsem nějak zhýčkaný...
Nevylučujete tedy konec kariéry?
Ano, to nejde vyloučit. Přemýšlím o tom stále a co bude dál, lze jen těžko říci. Asi se po Hailbronu někam zavřu a budu přemýšlet a přemýšlet.
To byste opustil tenisový svět?
Asi ne, vždyť nic jiného neumím (smích). Budu u tenisu muset zůstat a něco vymyslet.
Takže třeba někde vznikne tenisová akademie Bohdana Ulihracha?
To je jedna z možností. Ovšem nebyla by to asi tradiční škola pro děti. Jeden známý mě hecuje, ať udělám akademii pro seniory. Ta že ještě nikde není (smích).
Taky nemusíte dělat nic. Podle vašeho výdělku, který uvádí tenisová federace, byste asi ani nemusel...
Jo, žít jako rentiér... Ano, to u mě není otázka peněz, spíš psychiky. To by se mi nelíbilo, i když by to asi šlo. Ráno přečíst noviny, pak někam na kafe, pak na oběd... ale co dál?
Pak zajdete na golf...
Golf mě zatím nechytil. Sice už mám doma delší čas bágl s holemi, ale ještě jsem je ani jednou nevyndal. A to už je mám pět let. Ale takový život by mne nebavil. I když znám takové týpky, co tak žijí. Ale já nejsem ten typ, neuměl bych to.
