„Tohle není náhoda, něco prostě umíme,“ těší Petru Černoškovou, šéfku prostějovských tenisových projektů.
V čem spočívá vaše kouzlo?
Kéž by to bylo tak snadné. Jako jinde je za každým úspěchem především každodenní práce, žádná kouzla. A navíc s nejistým výsledkem. Můžeme mít velkou naději, ale ta se zraní, nebo prostě ztratí zájem, a všechno je jinak. A vy zase hledáte jinou a začínáte znovu.
Máte něco jako klubové DNA?
Nevím, jestli se to tak dá nazvat, ale k výchově nadějí potřebujete mít kvalitní trenéry a zázemí, bez toho to nejde. A k tomu čich při výběru talentů a cit pro jejich rozvíjení. Teprve pak se k vám někdy za odměnu přikloní i štěstí, které v některých okamžicích potřebujete. Je to stejné jako u tenisu. Mít talent je skvělá věc, ovšem když se k němu nepřipojí vůle a zarputilost, k žádnému velkému úspěchu nepovede.
Úspěchy sbíráte od nejmladších kategorií. Pomáhá to sebevědomí tenistů?
Může to tak být, ale je to dvousečné. Někdo v žácích snadno vyhrává, uspokojí se a později už na předchozí úspěchy nenaváže. Z titulů v mládežnických kategoriích máme pochopitelně radost, nejsou však úplně rozhodující. Především se snažíme uchovat atmosféru rodinného klubu, kde se všichni znají a cítí se dobře. U nás i za těmi nejmenšími často přijde Jirka Lehečka nebo Kuba Menšík. Benjamínci se potkávají se svými vzory, o to víc se snaží na tréninku. I to pomáhá k medailím, které sbíráme.
Naposledy jste se mohli radovat na Australian Open, kde si hned dva vaši tenisté zahráli finále. Jak hodnotíte první část sezony?
Začala bych úspěchem Jiřího Lehečky, který těsně před grandslamem vyhrál svůj první turnaj ATP v Adelaide. Byla to skvěle obsazená generálka na Melbourne a podal výborný výkon. Třeba Kordu vystřílel z kurtu a finále s Draperem mělo nejvyšší parametry. Výsledky Jana Kumstáta a Julie Paštikové skvělý vstup našich tenistů do sezony završily. Je fantastické, co dokázali. A měla jsem radost, že si to přímo v Austrálii užili trenér Jan Mašík, Honzův kouč i David Kotyza, který vedle Julie vedl i Maxima Mrvu.
Kterého výsledku si ceníte víc?
Oba mají obrovskou cenu. Honza hrál hlavní soutěž na grandslamu poprvé, vyřadil několik nasazených soupeřů. I finále odehrál ve velkém stylu. Dal pětadvacet es a byl kousek od titulu. U Julie si musíme uvědomit, že má teprve patnáct a přesto už dosáhla finále. To je skvělé. Potěšilo mě, že hrála s německou parťačkou Julií Stusek. Její maminka, za svobodna Petra Holubová, pochází z Prostějova a sama jsem s ní hrála. Takže to beru tak, že do finále postoupil náš pár.
