Cenné jsou proto i dva triumfy, které zatím dobyla na turnaji ITF na pražské Štvanici. Ve čtvrtek vyřídila Turkyni Carlu Büyükakcayovou 7:5, 6:2 a postoupila do čtvrtfinále Advantage Cars Prague Open by Zenova.
Zvládla boj s nebezpečnou soupeřkou, vlastní hlavou (v prvním setu ztratila vedení 5:2) i - jak to u Allertové bývá často - zdravotními problémy. „Začalo mi být trochu blbě od žaludku, pak se to stupňovalo. Nemělo by to ale být nic vážného,“ říkala.
Křehké zdraví už tolikrát zbrzdilo slibně rozjetou kariéru tenistky z Prahy. Na konci sezony 2013 ji na sedm měsíců vyřadil zánět v rameni, bojovala se zraněným kotníkem, stehnem, letos ji trápily svalové problémy, viróza či zánět močového měchýře.
„Snažím se pro prevenci dělat co nejvíc. Mám okolo sebe fyzioterapeuty, přizpůsobuju režim tomu, aby ani v průběhu tréninku nepřišlo zranění,“ prohlašuje 24letá blondýnka - leč zdravotní patálie se jí stále vracejí.
Kvůli nim jí nevyšel ani vstup do letošní sezony. Teď se pokouší znovu usadit v elitní stovce žebříčku hraním na menších turnajích ITF. „S každou výhrou vám roste sebevědomí. Jakýkoliv těžký i lehký zápas pomůže. Každý triumf mě posune dál,“ tvrdí.
Na štvanickém turnaji byla v posledních dvou letech nasazenou jedničkou, nyní je číslem 3, hlavní pozornost se na ni neupírá. „Je to příjemnější,“ netají.
Menší tlak okolí ji přijde vhod ve chvíli, kdy hledá ideální formu i herní sebevědomí. Vždyť už tolikrát se zdálo, že Allertová prorazí minimálně do elitní padesátky žebříčku: dokázala porazit hvězdy ženského tenisu, uhrála dvě kola na Australian Open, reprezentovala ve Fed Cupu.
„V té době jsem měla formu. Věřila jsem si, na druhou stranu jsem neměla co ztratit. Hrála jsem najednou velké turnaje, všechno bylo nové. Ani soupeřky mě moc neznaly. Je jednodušší se nahoru dostat, ale horší se tam udržet,“ míní.
Na cestě zpět vzhůru ji podporuje i přítel, tenista Jan Šátral, který se na Štvanici rovněž zúčastnil souběžně hraného challengeru. Oběma hráčům se tak naskytla vzácná příležitost, kdy si na jednom turnaji mohou fandit navzájem.
“Nervóznější bývám při podporování asi já. Prožívám to hrozně. Na lavičce je to daleko horší než na kurtu. Moc to nezvládám,“ říká s úsměvem.
Na dvorci však zase postupně nachází cestu k výhrám. Kdo ví, kam až může dojít, pokud ji zdraví nebude dále zrazovat.
