Je jí 29 let. Z celého fedcupového týmu, který se chystá na semifinále s Francií, je nejstarší. A přece hraje Strýcová teprve podruhé Fed Cup doma. Premiéru zažila před 13 lety v Přerově, kdy jako 16letá novicka pomohla k výhře nad Kanadou 5:0.
Tolik se toho v jejím životě mezitím změnilo. A v posledním roce především: v kariéře byl pro Strýcovou nejúspěšnějším, v osobním životě stresujícím. V lednu se po více než osmi letech manželství rozvedla s Jakubem Hermem-Záhlavou. „Zažili jsme spolu super i špatné chvíle. Ale na kurtu už je rozvod za mnou,“ řekla Strýcová.
Máte za sebou rok plný změn a premiér. Jak je obecně snášíte?
Asi to vypadá, že je mám ráda, v mém životě jich je...
Třeba jste hrála čtvrtfinále Wimbledonu a nakoukla do Top 20.
Loni byl skvělý rok. Hrála jsem výborný tenis a jsem za to hrozně moc ráda. Udělali jsme spoustu práce i s trenérem (Jerome Adamec). Výsledky byly, jsem za ně šťastná. A je fajn, že teď hraju zase Fed Cup.
Snila jste o elitní dvacítce?
Asi každý sportovec má sny dostat se co nejvýš. Pořád mám své sny, a to, že jsem 20., respektive teď 23. hráčka na světě ve svých 29 letech, je skvělé. Měla jsem i těžké chvíle, těžké roky, jsem za to hrozně ráda.
Těžká byla třeba dopingová půlroční pauza a následný návrat. Napadlo by vás tehdy, že můžete dojít až do dvacítky?
Ne. Bylo to těžké. Ale já do toho šla s tím, že jsem od sebe nic neočekávala. Těšila jsem se, že můžu zase hrát zápasy. Zase z nich mít ten pocit, ten adrenalin. Ale nečekala jsem, že budu dvacátá.
Čemu vděčíte za to, že jste nakoukla do elitní dvacítky?
Své vůli, práci s trenérem, své komunikaci s ním a lidmi kolem mě, kteří mi pomáhají se zlepšovat.
Čím vás trenér změnil?
Změnil můj tenis, naučil mě vnímat jej trochu jinak. Nejde jen o rány, ale i o taktiku. O to, že každý míč jde zahrát dvěma odlišnými způsoby. Naučil mě vidět sport maličko jinak a trochu jednodušeji.
Těžké bylo i překousnout absenci vloňském fedcupovém finále. Za jak dlouho vás to přebolelo?
Trvalo to dlouho, ale teď už je čas hodit to za hlavu. Nevím, kolik to bylo dnů, celkem dlouho. Bolelo mě to, mrzelo. Ale už je to minulost, teď se musíme soustředit na semifinále s Francií.
Nejste typ, který by se zaseknul a zůstával uražený?
Jak v čem (smích). Jsem typ, který když se zasekne, tak to se mnou nehne, jsem taková tvrdohlavá. Ale tady ne. Jsem ráda, že tady můžu být. Vyříkali jsme si to s Petrem (kapitánem Pálou) a je to za námi.
Další složitou chvílí byl rozvod. Loni potkal i další fedcupovou reprezentantku Kláru Koukalovou. Neladí vztahy s tenisem?
Tenis je v tomhle hrozně těžký. Máme sezonu leden až listopad. Když je partner tenista, váš trenér nebo někdo, kdo jezdí jen s vámi, tak to jde skloubit. Ale lidé, kteří chodí do práce v Čechách, to někdy nechápou. Což já zase beru. Tak nevím, asi si někoho najdu, až skončím kariéru (smích).
Jak jste snášela poslední měsíce?
Rozvod není nic jednoduchého. S Kubou jsem prožila osm let. Pět let mě trénoval, zažili jsme spolu super i špatné chvíle. Nebylo to jednoduché, byl to trošičku stres, ale domluvili jsme se bez soudů, takže všechno dopadlo dobře a rychle.
Podepisuje se na vašich vystoupeních na kurtu osobní život?
Už jsem toho v životě řešila tolik, že jsem si nějak zvykla, že se pořád něco děje. Když mám problémy, snažím se na ně na kurtu nemyslet. Ale někdy to není jednoduché.
Teď to v zápasech znát nebylo, dařilo se vám.
Jo, jo. Já se ani nikomu nesvěřovala, ale nějak jste se to dozvěděli...
Naučila jste se si zápasy po všech starostech více užívat?
Jsem typ hráčky, která má v sobě spoustu emocí. Cokoliv dělám, snažím se dělat na sto procent. Vždy, když jdu na kurt, do toho chci dát všechno. Někdo říká, že jsem blázen. Ale to jsem prostě já.
