Duch místa splývá s myslí španělského mistra, jenž v areálu pojmenovaném po slavném francouzském letci dosáhl čehosi nevídaného. Ve finále skolil švýcarského ranaře Stana Wawrinku, jehož před utkáním označil za nejtěžšího možného soka. Vyprovodil ho z dvorce brutálním výsledkem 6:2, 6:3, 6:1.
Završil misi s názvem „La Décima“ (v jeho řeči Desátý). V jedenatřiceti přidal do své sbírky desátou trofej z nejslavnější antukové akce.
Letos ji ovládl po tříleté pomlce způsobené hlavně zdravotními problémy. Neztratil přitom ani set. Sedmi soupeřům milostivě pustil pouhých 35 gamů. Na Roland Garros má fantastickou bilanci 79–2.
Nadalovy zdejší činy jsou vpravdě monumentální. Opravdu jen těžko se v historii prestižních sportovních podniků na nejvyšší úrovni hledají podobné příběhy.
V Open éře, jež startovala v květnu 1968, nenakupil deset pohárů z jednoho grandslamu žádný muž ani žena. Roger Federer a Pete Sampras jsou nejblíž se sedmi z Wimbledonu. Martina Navrátilová v Londýně zvítězila devětkrát.
Nahlédneme-li hlouběji do dějin, objevíme jedenáct triumfů Margaret Courtové na Australian Open, kde se ovšem v 60. a 70. letech ještě nescházela úplná světová špička.
Fenomén Michael Schumacher stanovil rekord formule 1, když osmkrát ujel všem rivalům ve Velké ceně Francie. Golfista Tiger Woods v minulé dekádě naznačoval, že některý z velkých turnajů opanuje nejméně desetkrát, jenže pak jej postihl palčivý pád.
Boxer Joe Louis dokázal 25krát za sebou obhájit pás šampiona těžké váhy. Jeho jedenáctiletá vláda se ovšem neváže k jedinému místu, třebaže nejčastěji posílal své vyzyvatele k zemi v New Yorku – v Madison Square Garden a na baseballovém stadionu Yankees.
Spojení Rafael Nadal a Roland Garros je proto vskutku výjimečné. Když v neděli znovu něžně objímal Pohár mušketýrů, na tribuně se rozvinul obří transparent s nápisem BRAVO RAFA.
Jakkoli působí Španělovo hrdinské tažení na kurtech kousek od Buloňského lesíka kouzelně, existuje pro něj řada rozumných důvodů.
Na antuce nejvíc vyniknou jeho zbraně. Skvěle se na ní pohybuje, oplývá báječnou fyzičkou a obdivuhodnou vůlí. V Paříži jsou dvorce zvlášť tvrdé, proto na nich míče po jeho mocných úderech s obrovskou horní rotací vyskakují soupeřům nesnesitelně vysoko.
Jak „oranžová špína“ chlapíkovi z Mallorky vyhovuje, se projevilo i na dalších antukových mistrovstvích v Barceloně a Monte Carlu. Též na nich má svou „La Décima“.
Z patnácti grandslamových titulů (víc nastřádal jen Federer – 18) jich dvě třetiny vybojoval na Roland Garros.
Ten zatím poslední v něm rozproudil opravdu silné vášně. Uvědomil si, že se při svém návratu po vážných zraněních znovu vydrápal až na samotný vrchol.
Radost sdílel přímo na scéně se strýcem Tonim, který po této sezoně přestane být jeho koučem a bude se věnovat synovcově akademii na Mallorce.
„Bez něj bych deset trofejí určitě neměl,“ děkoval Nadal. „Trénuje mě skoro třicet let a přesvědčil mě, že i nemožné je možné.“
