Měla jste i pesimistické období?
Určitě. Hodně trénujete, a přesto vám to nejde. Pak se ptáte: Má to ještě cenu? Pesimistka jsem byla loni na jaře, když mě přepadl zánět šlach.
Loni? To přece bylo letos.
Podle kalendáře ano. Ale já už to považuji za loňskou sezonu. Pro mě se roky lámou na podzim, ne na silvestra.
Bála jste se, že šlachy už nikdy nepřestanou bolet?
Takové věci vám vrtají v podvědomí. Za ta léta mohly být neodvolatelně zničené.
Což by byl konec! Než trénovat polovičatě, radši bych se na to vykašlala.
Teď nebolí?
Vůbec. Snad šlo jen o epizodu.
Po aténské olympiádě jste tvrdila, že se o další kariéře rozhodnete až na jaře. Verdikt přišel mnohem dřív. Proč?
Čekala jsem, co se mnou provede trénink. Teď vím, že do toho chci jít. A s ambicemi reprezentovat.
Synovi Lubošovi je osmnáct let, je stříbrným medailistou z juniorského mistrovství Evropy. Věříte, že společně budete závodit ve Světovém poháru?
Těžko říct. Šance je tak 50 na 50. V Česku je strašně moc dobrých mladých kajakářů. Do reprezentace se Luboš může dostat za rok, ale taky klidně až za pět let.
Žokej Váňa vyprávěl, že jeho snem je jet se synem Velkou Pardubickou. Nemáte podobné sny?
Ani ne, kvůli tomu nepokračuju. Ale celá naše rodina se točí kolem vody. Určitě by mě to potěšilo.
Nabádal vás teď syn: Mami, jezdi dál?
Je v období dospívání, zrovna má takovou ironickou náladu. Vtipně mě znemožňuje. Povídá třeba: No jo, už tě porážím, nic nevydržíš. Myslí to v legraci. Vždyť je chlap, musí být rychlejší a vydržet víc než ženská.
Kariéru jste zatím prodloužila o rok?
Přesně tak. Potom se uvidí. Od šestadevadesátého ji skoro vždy prodlužuju jen o rok.
Stejně se vás budou lidé ptát, jestli vydržíte do her v Pekingu 2008.
K tomu teď nemám co říct. Peking je ještě hodně daleko.
Ani trochu vám nevrtá v hlavě?
Ne. Zatím pro mě neexistuje. O olympiádě začínám uvažovat, až když se blíží a poznám sportoviště.
Jaké máte o Číně informace?
Jen co jsem slyšela od trenérů, kteří tam působili. Že je to tam přeorganizované, nikdo nikam nesmí. Zavřou vás do centra a na nákupy můžete jedině s řidičem. Sportovci budou izolovaní od života. Že bych se těšila na Čínu, to tedy ne.
Vraťme se ještě do olympijských Atén. Jak s odstupem času hodnotíte své páté místo? Úspěch, průměr, neúspěch, zklamání?
Můj pohled je pořád stejný. Výsledek byl papírově dobrý - i pro bývalou medailistku. Ale já vnímám výkon. Vím, že jsem mohla jet o hodně líp a na medaili stačilo jet o trochu líp. Proto jsem zklamaná.
Vrátit se v čase, udělala byste něco jinak?
Byla to divně rozvržená sezona. Olympijská kvalifikace přišla moc brzy, pak mě zbrzdil zánět šlach. Jinak? Možná jsem měla zariskovat a připravovat se na kvalitnější vodě v Austrálii, než abych trénovala v Africe. Ale bála jsem se velké změny časových pásem.
Litujete toho?
Po bitvě bývá každý generálem.
Mění se pravidla, od nové sezony bude povolena maximální délka lodi 3,5 metru namísto dosavadních čtyř. Motivuje vás ta změna?
Ohromně. Kratší lodě jsou snáz ovladatelné, v brankách si toho můžu víc dovolit. Mám vybrané tři typy. Do konce února se pro jednu rozhodnu.
Stihli jste vůbec letos dovolenou?
Tentokrát ne. Radši jsme brigádničili na našem štvanickém kanálu.
A co společenský život? Divadlo, kino?
Nic velkolepého. Naposledy jsme byli před měsícem na koncertu ve Španělském sále na Hradě. Není čas.
Když závodíte, píší o vás, že jste veteránka. Vadí vám to?
Nepovažuji to za nic negativního. Ale to slovo má podle mě jiný význam. Veteráni jsou pro mě ti, kteří skončili s vrcholovým sportem a účastní se veteránských soutěží.
A to já nejsem.
 Smutná Štěpánka Hilgertová mává svým fanouškům. |
