Čtyřiadvacetiletá hráčka klubu Žraloci Ledenice se po zkušenostech z Tchaj-wanu a Nového Zélandu dostala do ještě prestižnější soutěže. V týmu nastupovala Veronika Pecková i se světovou softbalovou hvězdou Monicou Abbottovou. Ale ani to k titulu nestačilo. Tým skončil třetí.
V Japonsku jste byla devět měsíců. Z osobního pohledu jste si to užila, nebo byste uvítala kratší pobyt?
Bylo to dlouhé. Až moc. Ale bylo to dané tím, že jsem tam byla poměrně sama. Až do září jsem byla jedinou cizinkou v týmu. Pak dorazily z Ameriky nadhazovačka a trenérka. To byl velký bonus kvůli angličtině, protože nikdo jiný kromě mojí překladatelky anglicky nemluvil.
To muselo být náročné na psychiku.
Ano. A hodně. Nějakých šest nebo sedm měsíců jsem tam byla hodně sama. Původně byl plán, že tam takhle dlouho nebudu, že se během pobytu dostanu i domů. Kvůli covidu a karanténám se ale nevyplatilo jezdit zpátky, takže jsem tam zůstala.
Ze sportovního pohledu to ale byl velký přínos, ne?
Jasně. To bylo super. Příprava a množství natrénovaných hodin bych v tomhle objemu jinde neměla.
Americká hvězda Abbottová o PeckovéVeronika má velký potenciál stát se v dalších sezonách špičkovou hráčkou. Za posledních několik let získala mnoho mezinárodních zkušeností a těším se, až ji znovu uvidím ve hře. Pokud všechny své zkušenosti využije k osobnímu růstu, bude skvělou nadhazovačkou. Nepochybuji, že bude také velmi platná pro český národní tým. |
Jak ovlivnil koronavirus Japonsko? Mohli jste tedy aspoň společně trénovat?
Když jsem přijela, tak všechno bylo téměř v normálu. Až v květnu jsme byli v karanténě. To jsem byla prakticky jen v bytě. Mohla jsem chodit nakupovat a ven, ale tréninkové centrum bylo zavřené. V bytě jsem trénovala v provizorní posilovně a chodila běhat. Jarní sezonu pak zrušili, ale naštěstí se hrálo aspoň na podzim ve zkráceném formátu. Kromě té karantény se trénovalo pořád. V Japonsku to ale funguje jinak. Nešlo ani o pravidla, jako o opatření. Když se něco zavedlo ve smyslu, že by občané měli dělat to a to, tak to všichni automaticky dodržují. V tom je rozdíl oproti Česku. Nebylo to nařízení, ale i tak to všichni dodržovali. Roušky, dezinfekce, odstupy… Prostě všichni to brali automaticky. Všechno i díky tomu bylo jinak normálně otevřené. To bylo aspoň fajn.
Když jste nehráli soutěž, přidávala jste si třeba tréninky? Nebo co jste dělala, abyste vyplnila volný prostor?
No, ono přidávat tréninky skoro ani nešlo, protože moc volného času nebylo. Sice se nehrály zápasy, ale to neznamená, že by se netrénovalo. Trénovali jsme šestkrát týdně v režimu, že ráno v osm byl sraz a z centra jsme odcházeli kolem 17. hodiny. Tréninky navíc jsem si tedy dávat opravdu nemusela. Jinak po návratu do bytu jsem si něco uvařila, udělala nějaké práce a byl večer. Takže čas na další aktivity skoro nebyl. Kvůli covidu se navíc prakticky nedalo cestovat. To mě trochu mrzí, protože když bylo někdy volněji, tak jsem chtěla vidět aspoň část Japonska.
Nicméně jste první Češka, která hrála profesionální soutěž v Japonsku.
Je to super. Ale chtěli jsme získat titul, a to se nepovedlo.
Ale povedl se vám debut, ne? Soupeřky proti vám na pálce neuspěly.
To je pravda, ale je potřeba říct, že jsem celkově toho v Japonsku moc neodehrála. V tomto zápase jsem házela jen jednu směnu. To bylo takové, abych si zkusila soutěž. Ale v klubu bylo šest nadhazovaček.
Kolikrát jste se dostala do hry? Ve zkrácené sezoně jste odehráli jen 13 zápasů, že?
Ano. Jedenáct bylo v základní části a dva v semifinále. Zápasů bylo málo, takže o to bylo těžší se dostat více do hry. Spíš šlo o chvilky, kdy jsme postupně dostaly šanci se prostřídat. Objevila jsem se ve třech zápasech. Bylo by super, kdybych házela více. Konkurence ale byla opravdu velká. Navíc Monica Abbottová je jedna z nejlepších nadhazovaček světa a patří mezi stabilní hráčky. Tuším, že tam jezdí hrát už 12. sezonu. Všechny důležité zápasy házela ona, což je pochopitelné. A dostat se přes ni na hřiště je strašně těžké.
Základní část jste vyhráli, ale v semifinále jste prohráli těsně 4:5 s Takasaki a v opravném semifinále 0:1 s Hondou. Dva těsné výsledky vás odsunuly na třetí místo. Proč postup do finále nevyšel?
To je samozřejmě škoda, protože jako nejlepší tým po základní části jsme ve finálovém turnaji pro pět nejlepších týmů měli v případě prohry ještě jednu šanci na postup. Když jste první nebo druhý, tak hrajete o přímý postup do finále. Pokud ale prohrajete, čeká vás ještě možnost opravy proti vítězi dalšího zápasu. Bohužel se nám výsledkově nepovedl ani jeden pokus. Třetí místo bylo pro klub zklamání. Základní část jsme vyhráli poměrně s přehledem a měli jsme na to, abychom soutěž celkově vyhráli. Největší problém byl, že jsme měli poměrně dost hráček na metách, ale nedokázali jsme je stáhnout. To byly nejdůležitější momenty.
 |
Finálový turnaj se hrál na velkém stadionu a bylo tam plno diváků. To je také rozdíl oproti současným českým poměrům.
Fanoušci mohli letos jen na zahajovací zápas a pak na ten finálový turnaj. Hrálo se na baseballovém stadionu, který je v Japonsku ještě více oblíbený než softbal. Hřiště tam jen upravili na softbalové parametry. Hráli jsme pod velkou tribunou, kde bylo tři až čtyři tisíce diváků. Jen našich fanoušků bylo skoro tisíc.
Češka v nejlepší lize světa. Čekám super atmosféru, těší se Pecková |
Porovnejte soutěže v Japonsku, Tchaj-wanu a na Novém Zélandu. Je Japonsko pořád úrovní ještě daleko výš než tyto dvě země?
Když člověk něco dělá jako práci pět šest dní v týdnu, tak ten trénink je vidět. Soutěž v Japonsku je díky tomu na úplně jiném levelu než třeba na Zélandu. A netýká se to jen úrovně soutěže, ale i zázemím, úrovní přípravy a mentality. Na Tchaj-wanu to bylo také super, ale Japonsko je pořád víc.
Co si z Japonska vezmete jako největší zkušenost do dalších tréninků?
Z pohledu nadhazovacích tréninků jsem zase tolik rozdílů neviděla. Že by dělali vyloženě jiné věci, než je známe u nás, to ne. Rozdíly jsou ale třeba v detailech, protože v Japonsku si všechno natáčejí a pak to analyzují.
Už víte, co bude příští sezonu v roce 2021? Je možné, že byste se do Toyoty vrátila?
Příští rok tam nebudu. Byla to jen roční spolupráce. Co bude za rok, to zatím vůbec netuším. Možností je více. Můžu být na Tchaj-wanu, nebo i na Zélandu.
A co domácí Ledenice? Jsou také ve hře?
Samozřejmě ano. Teď ale opravdu nedokážu říct více. Osobně mě to do zahraničí láká. Na Tchaj-wanu je to super a mám odtud nabídku na další spolupráci. Už ale zohledňuji i osobní stránku, protože mám přítele na Novém Zélandu. Ten je teď pro cizince zavřený, takže od února jsme se neviděli.
Do kdy chcete mít o dalším angažmá jasno?
Žádný mezní termín nemám. Teď si chci hlavně odpočinout, protože jsem toho měla už opravdu docela dost. I fyzicky si potřebuji dát pauzu. Softbal nechávám teď otevřený. Budu to řešit až později.
