Celý rozhovor si přečtěte ve čtvrtečním vydání MF DNES. Čáslavská, sedminásobná olympijská vítězka v gymnastice a nejslavnější česká sportovkyně všech dob, v něm vypráví o svém současném životě, vzpomíná na Japonsko, velkolepou svatbu v Mexiku, na manželství s Josefem Odložilem i na svou práci pro bývalého prezidenta Václava Havla.
Ze čtvrtečního rozhovoru přinášíme ukázky
Hodně dlouho jste se neukázala na veřejnosti. Nikdo o vás skoro nic neví. Prostá otázka: Jak žijete?
Žiju v klidu. Čtu knížky, poslouchám hudbu, navštěvuju děti, dcera nebo syn mě občas vytáhnou na procházku. Sleduju dění ve společnosti, mám ráda internet, hodně si dopisuju esemeskami, to mě baví. Taky se samozřejmě dívám na televizi.
Který sport sledujete v televizi ráda?
Skoky na lyžích. A mám ráda hokej. Radši než fotbal, přestože tatínek byl výborný fotbalový brankář a dělal rybičky za Čechii Louny. Ale hokej je dynamičtější, než se fotbalista dostane odněkud někam, je to věčnost.
Svatba v Mexiku
Olympiádě v Mexiku předcházely dramatické události: pražské jaro 1968, výzva Dva tisíce slov, kterou jste podepsala, sovětská okupace. A v té atmosféře jste v Mexiku získala šest medailí, z toho čtyři zlaté.
My olympionici jsme byli jediní, kdo mohl světu demonstrovat náš postoj k okupaci. Než se mi narodily děti, bylo pro mě největší láskou Československo a já chtěla lidem doma pozvednout hlavy, už proto, že Rusky byly našimi největšími soupeřkami. Měly velkou výhodu, odjely do Mexika dřív, zvykaly si na prostředí a nadmořskou výšku.
Jak jste se připravovala vy?
Po mně šli okupanti! Ze soustředění v Šumperku mě odvezl náčelník Horské služby Zdeněk Nerzán do Vřesové Studánky. Byl odvážnej, riskoval zatčení. Tam jsem házela lopatou uhlí, aby mi nezměkly svaly a mozoly nezakrněly - to pak pálí. Místo bradel jsem měla větve stromů, místo kladiny poražený kmen borovice a místo koberce mech.
Vaše velkolepé vystoupení v Mexiku mělo ještě jedno vyvrcholení, svatbu s atletem Josefem Odložilem v tamní katedrále.
Netušili jsme, že to bude boží dopuštění a půjde skoro o život. Přišel takový dav lidí, že jsme potřebovali stráže, abychom se dostali k oltáři. Mexičané jsou tak vřelí, že by vás samou láskou ušlapali k smrti a pak vás prohlásili za svatého. Já ztratila botu, volám "nemám botu, nemám botu!" Pepík se nemohl sehnout, tak bylo plno, někdo za námi volá "mám botu, mám botu!", ale byla to černá bota, mužská. Moje se našla, zato mi zmizela korunka. Novináři fotografovali, oslovovali nás, olympionici svalovci nakonec kolem nás utvořili kruh, abychom aspoň mohli vyslechnout zkrácený obřadní akt. Stejně jsme neslyšeli jediné slovo, ani kázání o povinnostech manželských. Proto to naše manželství také nedopadlo dobře. (sarkastický usměv)
