Jak se cítíte?
„Nervy. Hrozný nervy,“ říkala v padoku dopoledne před dostihem.
Spala jste?
Zakroutila hlavou.
„Málo. Celý týden málo.“
Martina Růžičková chystala v neděli do Velké pardubické tmavého hnědáka Charme Looka, dlouho největšího favorita. A toto vědomí z ní mocně odčerpávalo psychické síly.
Ve svém životě u koní, tak barvitém i urputném, se dávno naučila, že na naplnění snů se čeká.
Než jí chlapi od dostihů začnou věřit.
Než potká muže svých snů.
Než proběhne cílem Velké.
V roce 1991 se o to coby jezdkyně pokusila poprvé a až o 23 let později, po oslavě 50. narozenin, se v sedle Rubína konečně dočkala.
Zvesela tehdy poskakovala cestou z dráhy, šťastná i dojatá, plačící i smějící se. „Euforie úžasná. Teď můžu umřít klidně,“ říkala.
Měla hned tolik dalších plánů. Jak bude pomáhat koním k důstojnějšímu životu. Jak prosadí natočení filmu o Latě Brandysové, jediné ženské vítězce Velké.
Na film musí čekat stále. Domlouvala se sice s producentem Boučkem, někdejším majitelem vítězné klisny Sixteen, jenže půjde o běh na dlouhou trať. „Potřebuje na něj sehnat tak 80 milionů korun.“
O koně, které vždy tolik milovala, pečuje s Kateřinou Duškovou, majitelkou Charm Looka. „Paní Dušková je světice. Dělá pro ně naprosto všechno,“ vyzdvihuje.
Letos se však před Martinou Růžičkovou zjevil ještě jiný koňský sen. Přišel náhle. Nečekaně. Dost se ho lekla.
Vyhrát Velkou coby trenérka.
Ta role byla pro ni svazující. Puntičkářsky začala v okolí Charm Looka kontrolovat vše možné i nemožné. „Jako si na vojně střihají metr, já odečítala každý další den, co jsme vydrželi bez zranění.“
Půl hodiny před Velkou stála v kožené bundě, bílé šále a černé sukni v padoku a její povinný úsměv protkaly napjaté rysy ve tváři. Objala se s trenérem Josefem Váňou starším, svým idolem. „Tahle role je daleko těžší než být jezdkyní,“ doznala.
Když musela v roce 2014 před startem ve Velké zhubnout o čtrnáct kil, připadalo jí to snazší. „Pak mi to aspoň slušelo. Teď jsem vynervovaná, strhaná a týden je mi špatně.“
A potom Velkou vyhráli. „Já tomu nemohu uvěřit!“ neustále opakovala.
Některé sny se plní i rychle.
A zároveň vytvářejí další.
„Kdyby to za rok dopadlo stejně, tak ať je mi klidně zase špatně.“
