Nejen proto patří badmintonu pevné místo na olympiádě a třeba v jihovýchodní Asii je populární podobně jako u nás hokej. Na vlastní kůži to zažil i nejlepší český hráč Petr Koukal.
"Hrát třeba v Indonésii je úžasný zážitek. Turnaje se konají ve velkých halách, do kterých chodí přes deset tisíc diváků, a všichni se dívají na jeden kurt. Někdy se ani v hale nedá vydržet, jaký je tam kravál a všichni to prožívají. Jednou jsem dokonce zažil, jak na hřišti přistála světlice," popisuje reprezentant brněnského týmu Sokol Veselý Jehnice, s nímž letos vyhrál extraligu.
Petr KoukalNarodil se 14. 12. 1985, měří 192 centimetrů a váží 92 kilogramů. Převzato ze stránek www.petrkoukal.com |
Světová elita, to je totiž až na pár výjimek asijská společnost. A kdo do ní chce proniknout, musí ke sportu přistupovat podobně jako Asiaté.
"Badmintonu obětují naprosto všechno. Nemají žádné vedlejší zájmy, jen trénují. U nás v Evropě, kde panuje jiná mentalita, je to někdy až nepochopitelné," líčí Koukal.
Nyní 46. hráč světa ví, o čem mluví. Sám už si asijský dril několikrát vyzkoušel. "V pět ráno jdete do haly, od šesti do devíti je trénink. Následuje jídlo, spánek, od jedné do čtyř odpoledne další trénink, večeře a v šest jdete do postele. Jiný model ani nejde praktikovat, protože by to tělo nevydrželo," sděluje Koukal, který jezdil do Asie v posledních letech pravidelně.
Někdy na deset dní, jindy na celé dva měsíce. "Díky dlouholetým kontaktům a vztahům se mi podařilo trénovat s nejlepšími Malajci, Korejci i Indonésany. Možnost tam vycestovat mám prakticky neomezenou. Zavolám trenérovi nebo hráčům a ti nemají problém všechno vyřídit, já si jen uhradím letenku a ubytování. Za tréninky platit nemusím, protože jsem pro ně jako evropský hráč přínosem," popisuje čtyřiadvacetiletý badmintonista.
Letos se však rozhodl pro změnu a místo na východ zamířil na několik týdnů na západ do Kanady. "Tréninky tam sice nejsou tak vyhlášené, ale zase poznám jiné prostředí," oznamuje rodák z Prahy, který se nyní kvůli lepším tréninkovým podmínkám chystá přesunout natrvalo do Brna.
Doma se ovšem k tak drastické přípravě jako v Asii donucuje hůř. "Při návratu si vždycky říkám, že budu v tréninku pokračovat stejným způsobem, ale člověk se tady vždycky nechá strhnout vším možným okolo," přiznává s úsměvem Koukal.
"Po návratu jde většinou forma kvůli únavě dolů. Ale po měsíci si tělo odpočine a vzpomene si, co se naučilo, takže pak forma zase naskočí." V posledních měsících se účastník minulé olympiády snaží vytvořit svou "malou Asii" doma v Česku. Přilákat sem Indonésany na delší společný trénink se mu však zatím nepodařilo.
"Všechno je složité, oni jsou opatrní a problém je i ve finanční stránce. Mají své známé ve Španělsku a Dánsku, kde jim platí neskutečné peníze. Pak tu chtějí tři tisíce dolarů měsíčně na jídlo a já jim nedokážu vysvětlit, že pizzu, která v Dánsku stojí šest stovek, tady pořídí za stovku," krčí rameny Koukal. Domluva se dvěma Indonésany, hrajícími za Benátky nad Jizerou, zase padla kvůli klubové rivalitě s Jehnicemi.
Ne všechno se podaří, ale Koukal působí dost cílevědomým dojmem na to, aby své cíle naplnil. Ty největší se jmenují olympiáda v Londýně a medaile z mistrovství Evropy. Díky svému věku má na úspěchy ještě dost času.
