„Doleček výhradním trenérem Synka? Jen přes mou mrtvolu!“ reaguje rozzlobeně do telefonu svazový předseda Jiří Kejval.
Na rozpustilou poznámku, že vzhledem k vývoji událostí v loděnici Dukly - domovském přístavu skifaře i trenéra - už je možná mrtev, namítá: „Tak ať si ho trénuje, když si to na Dukle dohodli, ale na podporu svazu může zapomenout.“
To znamená, že výjezdy na závody či reprezentační soustředění by si trenér musel platit ze svého...
Kouč se asi jen tak zviklat nenechá. Kvůli smělému cíli protlačit Synka do absolutní světové špičky už zapudil nabídku na návrat do armádní kuchyně, kde se před trenérskou kariérou proslavil jedinečným mexickým gulášem. Ba dokonce opustil vlastního syna, s nímž Synek vesloval v olympijských Aténách na dvojskifu.
A právě v létě v Řecku nejspíš celý svár vznikl. Loď tehdy dojela „až“ pátá. A jakkoli by před čtyřmi roky v Sydney veslaři takový výsledek vyvažovali zlatem, ne tak letos, se slavným olympijským stříbrem párové čtyřky. „Čekal jsem víc,“ přiznává předseda Kejval. „Loni byli třetí na světě, v tréninku se stala chyba. Bylo ho málo.“
Synek však namítá: „Viděl jsem tréninkový deník párové čtyřky, velký rozdíl tam nebyl. Trenér umí být drzý, vypadá to spíš jako pomsta.“
To však tvrdě odmítá Kejval. Považuje Dolečka za skvělého trenéra, na důkaz mu nabídl vedení družstva žen. Tvrdohlavý trenér to odmítl.
Buď jak buď, Synek jde tvrdě za cílem stát se napřesrok světovým skifařem. „Tréninky se zdvojnásobily a tabulky plním na sto procent.“
„Zkouším, co vydrží,“ říká kouč.
A tak dvaadvacetiletý zlatník s maturitou místo hodiny tráví v posilovně 120 minut a z půlhodinového běhu se stala šedesátiminutová muka na schodech. „Z posilovny lezu po čtyřech, a když už to nejde vydržet, tak občas regeneruju s hamburgry za 200 korun u McDonald's.“
