„Důležitější ale bude ta další sezona, olympijská. Tam by to bylo potřeba zopakovat,“ zvážní osmatřicetiletý brokař.
Byl to váš životní rok?
Je fakt, že letošek mě vykopl mezi absolutní světovou špičku a to finále Světového poháru sezonu pěkně završilo. Byla super.
Ale stály ty dva roky nervů, jestli olympiádu vystřílíte nebo ne, vůbec za to?
Ufff, nervy to byly velký, tlak od bafuňářů taky. Až do července, kdy se mi to konečně povedlo, se všechno točilo kolem mě a o olympiádě jsem slyšel ze všech stran. Naštěstí jsem to ustál.
Ustál? Mně přišlo, že si z toho tlaku nic neděláte...
Ale to nejde, bez nervů je střelec zralej na Chocholouška.
A co by se stalo, kdybyste si letenku do Pekingu nevystřílel?
To by bylo zlý. Přece jen s olympiádou máš dveře otevřený na svaz, Duklu i ministerstvo a kdybych se na hry nedostal, celý klub bude mít existenční problémy.
Tak to si na žoldu určitě alespoň trochu polepšíte...
(Smích) Žiju se standardního vojenského platu a k tomu si na něco přijdu na odměnách. Lidi si budou myslet, že si vydělávám daleko víc, ale tak to není. Uživím se slušně, ale na dožití to není.
Už jste přemýšlel, co bude, až svléknete uniformu?
Konec se neodvratně blíží. Možná ještě jedna olympiáda a pak na to kašlu, budu opotřebovanej. To víte, že jsem přemýšlel, co budu dělat. Nevím, třeba pomůžou kamarádi, za ta léta jsem se naučil slušně řídit, tak můžu něco rozvážet.
To se s armádou rozloučíte takhle snadno?
No, chci dosloužit do 20 let (zbývá mu šest let), abych za ty medaile, které jsem republice přivezl, měl aspoň nějakou záplatu. Myslím, že si to zasloužím, ale při dnešní koncepci zleva doprava, nahoru dolů nikdo neví, co bude za dva roky. Bojím se, že se toho nedožiju, ale kdyby mně do konce zbývaly třeba dva roky, klidně je doklepu v Pardubicích na bráně (usmívá se).
Pojďme od konce kariéry zpět k Pekingu. Bude se vaše příprava lišit od jiných roků?
Snad jen tím, že si zjara víc zastřílím a raději nebudu cestovat napříč časovými pásmy. V lednu se chystám do Dubaje na soustředění, do té doby mě čeká trápení těla.
Dubajský princ je prý velký fanda střílení.
Však taky díky němu tam máme cestu otevřenou. Na letišti odpadnou nepříjemné procedury s kontrolou zbraní, máme dobré ubytování a parádně potrénujeme.
A pak zase přijde období nervů, bude před vámi olympiáda. Máte už konkrétní cíl? Spokojen budu s účastí v šestičlenném finále. Pak už je velká šance na medaili a dá se s tím pracovat.
Co se vám honilo hlavou v nekonečném dodatečné rozstřelu o zlato s Kypřanem Achilleosem ve finále Světového poháru?
(Sychra přišel o vítězství až chybou na 24. holubovi - pozn. autora). To máš vymetenou hlavu a jen čekáš. Ale musíš být ve střehu, skeet je dynamická disciplína a ospalost vhodná u kulových zbraní je na škodu.
Nesnažil se vás Kypřan rozhodit?
Je to kamarád a hlavně to nemá zapotřebí. Ale někdo je unfair, hází vám patrony pod nohy nebo se snaží vyvést vás z tempa úplnou změnou rytmu. To se nedělá, ale v Bělehradě se naštěstí sešla jen špička skeetu.
Achilleos byl letos skoro neporazitelný. Jak to bude na olympiádě?
V Bělehradě jsem s ním den před závody byl ve městě na kafi a očumovali jsme holky. Je to taky jen člověk. Vím třeba, že je před důležitými závody tak nervózní, že jeho stavy jdou až do horeček. Dá se porazit.
A co čínská střelnice? Jste nadšený?
Zatím jsem ji viděl jen na fotkách, ale v Pekingu už jsem střílel. Své udělá smog, občas se přežene písečná bouře. Ale nestěžuju si, mnohem horší to mají ti, kteří musí mrskat tělem. To je v těch podmínkách vražda.
Mnoho výhrad máte také k systému olympijské kvalifikace...
Chtějí tam dostat co nejvíce států na úkor těch nejlepších, to mě štve. Ze 42 lidí ve skeetu tam patnáct nemá co dělat. Coubertinovo heslo už dávno neplatí, olympiáda je jen šílený balík peněz, pokrytectví.
 Český střelec Jan Sychra se připravuje na olympijské hry do Atén. |
