Osmadvacetiletý Nymburský je dvojnásobným evropským šampionem v třípolohové střelbě libovolnou malorážkou, má medaile ze Světového poháru a v loňském roce ovládl jeho finále. Úspěch na mistrovství světa ho ale stále míjel.
Až do loňska měli puškaři světový šampionát pouze jednou za čtyři roky, příležitostí tedy příliš neměl. A když už se naskytly, chybělo mu trochu štěstí. V roce 2018 v Čchangwonu skončil 15., před rokem v Káhiře 13., jen kousek od nejlepší osmičky, která postupuje do finále.
Letos v Baku se ale Nymburskému vše sešlo. I když dosavadní průběh sezony neměl ideální. A v nadsázce za to mohl jeho reprezentační kolega Jiří Přívratský.
„Jirka střílel od začátku sezony výborně. Tím mě nakopnul, chtěl jsem také střílet takhle dobře hned na jaře,“ vypráví Nymburský. Proto zintenzivnil trénink a výsledky se také záhy dostavily. Přívratský zvítězil v dubnovém a květnovém kole Světového poháru a Nymburský ho v obou případech doprovodil na třetím místě.
Puškař Nymburský získal na MS titul v neolympijské malorážce vleže |
Jenže pak přišly na konci června Evropské hry, a zatímco Přívratský znovu bojoval o medaile, Nymburský skončil v kvalifikaci. „Nechal jsem se strhnout, a kvůli tomu jsem pak měl formu na Evropské hry o čtrnáct dní dřív, než bylo potřeba. Když jsem na ně přijel, byl jsem vyždímaný a už jsem neměl z čeho brát,“ přiznává nyní s odstupem.
Proto si v létě dopřál pauzu a před srpnovým světovým šampionátem zvolil jiný způsob tréninku: místo nastřílení co největšího objemu se zaměřil pouze na detaily, které ho dlouhodobě trápí. Například přílišná nedočkavost po výstřelu, potřeba rychle se podívat na obrazovku, jak rána dopadla. To se snažil Nymburský tréninkem potlačit.
STŘÍBRO V TÝMECH. Jediný úspěšný závod na Evropských hrách byla pro Nymburského soutěž týmů v třípolohové střelbě, ve které společně s Františkem Smetanou a Jiřím Přívratským (vpravo) dosáhli na stříbro.
„Úplně jsem se oprostil od výsledku na terči, což není tak jednoduché, protože právě za výsledek jsme hodnoceni. Ale tomu předchází spousta věcí, které nejsou tak příjemné na trénink, jenže mohou udělat ty rozhodující desetinky,“ popisuje. Při tréninku se řídil závěry svého pozorování: „Když na mě někdo při střelbě kouká a já působím klidně, soustředěně, tak se mi většinou daří i na terči. Takže jsem pracoval na tom, aby můj projev vypadal dobře.“
Do Baku odjížděl dobře naladěný. S pocitem, že je ve skvělé formě. Ale den před závodem v třípolohové střelbě cítil, že po fyzické stránce vše v pořádku není. Šel pouze na neoficiální trénink, ve kterém si puškař nemůže vyzkoušet střelbu ze stejného stanoviště jako v závodě, a z oficiálního tréninku se omluvil. Místo něj odpočíval.
Na návštěvě u fluscinkářů a choleriků aneb neobvyklý průvodce sportovní střelbou |
Následující den nastoupil do závodu s horečkou. „Bylo mi vážně zle, lovil jsem poslední zbytky sil,“ líčí. Výsledky střelců z jednotlivých zemí se navíc sčítaly a určily medailisty v soutěži týmů. Tím pádem se střílely dva závody v jednom. „Cítil jsem, že nemám dost sil. Proto jsem vstoupil do závodu zostra. Říkal jsem si, že chci raději medaili v týmech než se šetřit na další fáze individuálu,“ říká. Výsledek nakonec dopadl přesně opačně, než jak zamýšlel.
Společně s Přívratským a Davidem Hrčkulákem o medaile přišli jen kvůli menšímu počtu středových desítek, sám Nymburský ale postupoval závodem dál. Až v rozstřelu o zlato nestačil na Rakušana Alexandera Schmirla.
Jako vicemistr světa pak strávil celý následující den léčbou chřipky, zatímco ostatní trénovali střelbu na 50 metrů vleže. „Nebylo to poprvé, kdy mi na velkých závodech bylo zle. Hodně špatně mi bylo na evropském šampionátu v roce 2019, kde jsem zvítězil. Na loňském mistrovství Evropy jsem také vyhrál, a když jsem přijel domů, odstonal jsem to. Možná to je pro mě cesta k úspěchu…“ zamýšlí se.
Dřevorubec a zedník amatér Nymburský: Ve střelbě je nervozita zbytečná |
Nyní na mistrovství světa přišel kvůli nemoci o celý tréninkový den, což ho však tolik neomezovalo. „Střelnici v Baku dobře znám, střílel jsem na ní už několikrát. Vím, jak se tam chová vítr, dobře se mi s ním pracuje. Je to velmi spravedlivá střelnice. A protože už jsem měl z polohovky vyděláno, šel jsem do ležáku s chladnější hlavou.“
Nejspíš právě proto, že na sebe nevyvíjel takový tlak, se mu střelba vleže povedla jako dosud nikdy. „Vystřelil jsem spoustu ran, ze kterých jsem měl opravdu dobrý pocit. To nebývá na vrcholných akcích obvyklé, většinou jsem nervózní a stres se v ranách projeví. Tady se mi ale povedla spousta krásných ran.“
Výsledek? Zlatá medaile.
I když trošku hořká, protože v součtu národních týmů Češi na nejlepší znovu těsně nestačili. „Od bronzu nás dělil nejmenší možný rozdíl, jedna desetina bodu,“ lituje Nymburský.
Sám se ale může titulovat jako mistr světa, i když v neolympijské disciplíně. „Od doby, co střelba vleže není na olympiádě, trochu trpí. Pro mě je ale pořád prestižní. Také proto, že jsem z ní zatím nezískal žádnou medaili, přestože můj tatínek je na ležáka výborný trenér,“ říká.
Mezi střelci se podle něj mnohem víc cení stříbro z třípolohové střelby. „Lidé ze střelecké komunity řeknou: mistr světa vleže – dobrý, ale vicemistr světa v olympijské polohovce – to je něco!“
A pro českou střelbu také příslib do příštího olympijského roku.
