Na dovolené v Turecku udivovala turisty, jak skákala přes švihadlo na surfovém prkně. Když ji posloucháte, napadá vás: Má tolik energie. Omyl. Opak je pravdou.
"Stále beru léky. Poslední dobou jich přibylo. Kvůli pilulkám bývám občas rozklepaná," vypráví. Sužuje ji závažné cévní onemocnění. "Málem zemřela," říká manažer Ari Zakarian.
V létě 2003 se ztratila z ledu. Nejprve onemocněla chronickým astmatickým zánětem průdušek, později lékaři odhalili zánět osrdečnice.
Po třech měsících tvrdé léčby se znovu prošla po kluzišti. "Stačilo jediné kolo na bruslích a byla jsem vyčerpaná. Časem jsem si přidávala kolo za kolem."
Lékaři považovali návrat do vrcholných soutěží za vyloučený. "Říkali mi: Vy chcete závodit? Vy jste se zbláznila! Odpovídala jsem jim: O. k., děkuji za radu."
Vyzvala osud na souboj. Loni se zjevila na mistrovství světa v Dortmundu, pohublá, bez sil, předem odsouzená k porážce. Skončila devátá, a přece byla šťastná.
V této zimě vyhrála všechny závody, k nimž nastoupila, porazila i Kwanovou či světovou šampionku Arakawovou. "Někdy mám modřiny, jindy mě bolí udělat krok. Také mi bělají prsty. Ale bojuji."
Život se s malou Ruskou nemazlil. Potratila dítě, trpěla s matkou, jíž transplantovali ledviny. V roce 1999 byla vyřazena z reprezentace.
Chtěla skončit. Matka jí tehdy dala brusle do pračky, aby dceru probudila. Přítel Sergej, dnes už manžel, se Sluckou tehdy donekonečna jezdil autem po kruhovém objezdu, než pronesla: "Budu bruslit dál. Miluji to."
Na turínském ledu Slucká neoslnila, ač porazila lékaře i osud. "Bůh mi možná daroval zlato," usoudila.
