Nedaleko hřměly vodopády Iguacu, které jsou širší než vodopády Viktoriiny a vyšší než Niagarské.
Další masy vody se valily z hráze přehrady Itaipu, nejvýkonnější na světě. "Je tam dvacet turbín a v každé z nich proteče pět Vltav," udiveně líčil kanoista Stanislav Ježek.
Kanál pod přehradou slouží k migraci ryb, a kdo ví, možná i kajmanů.
Právě tady vyrostla zcela nová slalomářská trať, kde Volf se Štěpánkem hned při druhém tréninku prorazili loď. "Naházeli tam totiž do kanálu surový ostrý šutry, snad přímo z lomu," říkali – a lepili.
Otevřené Panamerické mistrovství tu bylo generálkou na zářijový světový šampionát. Čechům zároveň sloužilo k rekognoskaci terénu.
Všechno je problém
"Brazilci umějí dvě anglická slova: No problem. Jenže pak zjistíte, že všechno je problém," zjistil šéftrenér Jiří Pultera. Pochopil to již při dopravě lodí z letiště. "Jakýsi Carlos mě ubezpečoval: Za tři dny je tam máte. Ovšem my je potřebovali nazítří."
Nebo kauza ubytování. První volba padla na tříhvězdičkový hotel Casino. Hrůza! "Hučela tam klimatizace, jako když startujete auto. S Járou jsme na sebe mluvili a vůbec se neslyšeli," vyprávěl Štěpánek.
Přestěhovali se tedy do hotelu, který měl jen o půl hvězdičky víc, a nestačili zírat. "Luxus, klid, pikolíci s motýlky, hudba jako ve 30. letech. A my tam běhali v trenýrkách a pantoflích," popisoval Volf. Přitom rozdíl v ceně byl 150 korun na hlavu.
Kolem nich nevládla pustá divočina, v jaké se závodilo při šampionátu v brazilském Tres Coroas 1997. Civilizace si podmanila kraj Iguacu. "Vždy po třech dnech se měnily turnusy turistů. Lidi přijeli, první den šli na vodopády, druhý den na přehradu, třetí den se opili a zase odjeli," zjistil Štěpánek.
Česká deblkánoe a kajakářka Řihošková mezitím vyhrály otevřené Panamerické mistrovství. "Kdyby to tady dopadlo stejně i v září, nezlobil bych se," ujistil Volf.
Kanoista Ježek naopak závody promarodil. "Týden jsem se potil na hotelovém pokoji s puštěnou klimatizací." Venku ukazoval teploměr plus 42.
