Co tedy celé dny děláte?
Po návratu z olympiády v Sydney jsem musel dál platit všelijaké účty jako dřív, i když jsem už neměl z veslování žádný příjem. Ale to nikoho pochopitelně nezajímalo.
Musel jsem se rozhlédnout po práci a daří se mi.
A konkrétně?
Například tady v Miláně pracuju pro televizi, totéž mě čeká i na olympiádě v Aténách. Jsem prezidentem britské veslařské amatérské asociace. Taky hodně podporuju kandidaturu Londýna na letní olympiádu 2012. Zatímco trénink býval pravidelný, nyní jsou dny, kdy vstanu v pět a domů se vrátím až druhý den ve dvě ráno. Sice jsem teď doma ještě méně, než když jsem vesloval, což je těžké vysvětlit manželce, ale taky jsem vydělal od skončení veslování dost peněz, třeba díky reklamě.
Čekali bychom, že teď budete mít času spoustu. S pověstí jediného milionáře mezi veslaři, když vám bankovní dům Lombard přispěl na cestu k pátému olympijskému zlatu do Sydney milionem liber...
Lidé si myslí, že jako mnohonásobný olympijský vítěz musím být boháč, ale tak to není, aspoň ve veslování rozhodně ne. Vždyť můj účet byl po Atlantě, kde jsem vyhrál čtvrté olympijské zlato, v červených číslech!
A pak jste dostal ten milion liber.
Z toho milionu mi nic nezbylo. Vysvětlím vám to. Ty peníze nebyly jen pro mě. Jako člen britského týmu jste podporován z různých grantů, sázkových peněz a od partnerů týmu. Dostali jsme milion liber na čtyři roky pro dva lidi, mě a Matthewa Pinsenta, ale sebrali nám veškeré podpory, o kterých jsem mluvil. Přitom jsme jezdili tou dobou už čtyřku. Jenže rozdělit ten milion mezi všechny členy posádky by bývalo nemělo smysl, protože bychom všichni přišli o podpory. Takto na ně další dva měli nárok.
Milion liber pro dva lidi vypadá asi nejen z českého pohledu pořád jako bohatství...
Patnáct procent z toho milionu jsme zaplatili na daních. Museli jsme navíc platit trenéry, veškeré náklady na soustředění, loď a tak dále. Trochu se mi zvedla životní úroveň v tom smyslu, že jsem mohl splatit hypotéku na dům a zaplatit dětem školu. Mimochodem, teď mají od jiné firmy novou smlouvu pro olympiádu v Aténách na stejnou částku Matthew Pinsent s Jamesem Cracknellem na dvojce (bývalí Redgraveovi parťáci na mistrovství světa v Miláně dojeli nečekaně až čtvrtí - pozn. red.).
Jak se vám vlastně žije v Británii? Jste proslulý jako třeba Beckham? Nebo můžete vyjít v klidu na ulici?
Záleží na tom, kde se právě pohybuju, lidé mě poznávají kdekoli na světě. Ale nemůžu si stěžovat, je to příjemné, navíc doma to pro mě není těžké, žiju pořád na stejném místě, v Marlow, asi 50 kilometrů západně od Londýna, a sousedi mě tam znají odmalička.
A co politika? Ta vás s populární tváří neláká?
Nikdy jsem se se do politiky nechtěl motat. Vždycky jsem chtěl stát mimo, a zatím se mi to daří. Nepodporuju ani žádnou politickou stranu, ony se beztak chovají stejně, jakmile se dostanou k moci. S politiky se setkávám, ale nikoli kvůli jejich stranám. Do politiky bych šel snad jedině v případě, že by to mohlo nějak výrazně pomoci sportu.
Co pro vás znamená šlechtický titul sir, který jste dostal v roce 2001?
Není to zase tak důležité, vážím si toho jako ocenění své práce, ale musím říci, že olympijské zlato pro mě znamená víc. Není to vlastně ocenění od královny, spíš od veřejnosti.
Vzpomínáme si, že na světovém šampionátu v roce 1997 ve Francii jste po smrti princezny Diany vyhráli čtyřku s černými páskami na rukách. Jste snad přítelem královské rodiny?
Ne, jsem jen klasický Brit, mám královskou rodinu rád. Dělá pro naši zemi hodně. Můžete si o tom myslet cokoli, ale je to součást naší kultury a mimo jiné nám královská rodina přináší hodně peněz z turistiky.
Na tom mistrovství v roce 1997 jste už neměl ani startovat, v Atlantě jste ohlásil konec kariéry, ale pak jste se vrátil. Traduje se, jak jste sladkostmi přesvědčil dcery, aby hlasovaly pro pokračování vaší kariéry proti manželce. To vám vyšlo, jenže jste musel zápolit s cukrovkou, kterou vám lékaři po Atlantě našli. Jak jste jako diabetik mohl dál veslovat kolem osmi tisíc kilometrů ročně?
Byla to obrovská změna v mém životě. Když chcete vyhrávat na mistrovství světa a olympiádách, musíte velmi tvrdě trénovat, to znamená třeba i čtyřikrát denně. A když se objevila cukrovka, najednou jsem se zastavil uprostřed testu na trenažéru. Musel jsem se s tím smířit, nemohl jsem to ovlivnit. Prostě se stávalo, že mi náhle došla energie. Snažil jsem se, aby cukrovka žila se mnou, a ne já s ní.
Ale nebyl jste v tom sám, patřil jste do velké posádky...
Ano, právě tou dobou, kdy jsem se dozvěděl diagnózu, jsme se rozhodli pro čtyřku místo dvojky, a tak jsme museli upravit program. Musel jsem se naučit hospodařit s energií. Znamenalo to změnit rozložení zátěže, místo trvalého zatížení na vysoké úrovni jsem musel trénovat ve vlnách s vyšší intenzitou a mezitím déle odpočívat. Když jsem trénoval, musel jsem brát třikrát tolik inzulinu než normálně. Denně jsem bral 60 až 70 jednotek...
A jak vypadá vaše nemoc nyní?
Teď se mi to ještě zhoršuje, musím brát stále víc inzulinu. Ale to mě netrápí. Pokud jednou máte cukrovku, tak jste nemocný a je jedno, kolik inzulinu berete.
Přesto, nebyl ten návrat risk?
Návrat byl strašný. Ale já jsem čekal, že to bude tvrdé, byl jsem na to připraven. Jen jsem si potřeboval odpočinout, nikdy předtím jsem totiž neměl rok volna v kariéře, vždy jen tři týdny po mistrovství světa a šest týdnů po olympiádě. Jen po Atlantě se volno protáhlo na tři měsíce.
Začal vám chybět trénink?
To vůbec, zajímala mě jen olympijská vítězství. Trénink jsem vždycky nenáviděl, co moje paměť sahá... Trénink byl jen prostředek k tomu, abych vybojoval vítězství. Moje děti to braly tak, že chodím do práce.
Vaše děti veslují?
Nejstarší, dvanáctiletá dcera je výborná plavkyně, ale je to můj opak, protože má ráda trénink, závody ji nezajímají. Mám tři děti, žádné z nich nevesluje. Nenutím je k ničemu. Ať si vyberou samy, budu rád, když budou dělat něco, co je baví. Ale sportem jsou děti poznamenané. Nejstarší dcera třeba ve škole do slohové práce napsala, že nejhezčí místo na zemi je Sydney, tam jsem získal páté olympijské zlato...
Vraťme se ještě k vašemu vztahu k tréninku. Nedávno jste běžel Londýnský maraton. Jak jste se na něj připravoval, když nenávidíte trénink?
Já se snažím sportovat stále, lyžuju na sjezdovkách a běhám. Ale Londýnský maraton, to byla spíš legrace, absolvovali jsme to s ženou pod pět hodin, po trati jsem několikrát šel, a víc mě dokonce bolely ruce než nohy, lidé podél trati mi pořád chtěli třást rukou...
Pět olympijských zlatých medailí jste nezískal sám, ale s různými parťáky. Jak jste poznal ty pravé?
Dílem to byla náhoda, dílem rozhodovaly výsledky v různých závodech. Ti kluci museli být nejen dobří sportovci, ale také jsme museli být na stejné vlně. Například Matthew Pinsent a Tim Foster byli juniorskými mistry světa na dvojce v roce 1989, já tehdy jezdil s Andym Holmesem, ale ten se zranil, a tak se ke mně přidal Pinsent. Byla to skvělá volba. (Společně léta získávali medaile na dvojce: dvě zlaté z olympiád 1992 a 1996 a čtyři ze světových šampionátů do roku 1995, od roku 1997 tvořili základ čtyřky, jež vítězila na mistrovstvích světa 1997 až 1999 a vládla též na olympiádě v Sydney 2000, to bylo Redgraveovo páté olympijské zlato a konec kariéry).
Mohl jste si parťáky vybírat sám, nebo vám je určoval trenér?
To vždycky byla moje volba. Když jste na takové úrovni jako já, tak si prostě řeknete, co chcete. Já mám rád malé disciplíny, a když jsem se nedokázal prosadit na skifu, s radostí jsem pak jezdil dvojku, a nakonec i čtyřku, i když ve velké lodi se zmenšuje šance něco ovlivnit.
Vyhrát pět olympiád v řadě se podařilo jen dvěma sportovcům: maďarskému šermíři Aladaru Gerevichovi v letech 1932 až 1960 a právě britskému veslaři siru Stevenu Redgraveovi v letech 1984 až 2000.
Steven Redgrave
ｦ Narozen: 23. března 1962.
ｦ Výška a váha: 195 cm, 105 kg.
ｦ Profese: Bývalý veslař, nyní se věnuje reklamním aktivitám, příležitostně pracuje jako televizní spolukomentátor.
ｦ Soukromí: Ženatý, s manželkou - sportovní lékařkou - mají tři děti: dvě dcery a syna. Rád běhá, lyžuje, a také hraje golf. Žije v Marlow, ležícím asi 50 kilometrů západně od Londýna.
ｦ Kariéra: Jeho bilance je ve světovém sportu ojedinělá. Vyhrál v různých lodích pět olympiád v řadě: na čtyřce s kormidelníkem 1984 v Los Angeles, na dvojce bez 1988 v Soulu, 1992 v Barceloně a 1996 v Atlantě, přičemž v Soulu přidal bronz i v kormidlované dvojce. Páté olympijské zlato získal v roce 2000 v Sydney na čtyřce bez kormidelníka, tehdy už byl těžkým diabetikem. Nemoc u něj lékaři zjistili po atlantské olympiádě. K tomu má také devět zlatých medailí ze světových šampionátů (1986 dvojka s, 1987, 1991, 1993, 1994 a 1995 dvojka bez, 1997 čtyřka s, 1998 a 1999 čtyřka bez). Jeho trenérem byl Němec Jürgen Gröbler. Redgrave je členem Leander Clubu v Henley a nyní i šéfem britské veslařské amatérské asociace.
