Proslulí sportovci žijí dva životy. Ten první je oslnivý, plný nádherné hry, v níž zhusta vystupují jako miláčkové či hrdinové národa. Ten druhý, který trpělivě číhá za rohem, se ale nedá zaplašit. To je svět, do nějž se zařadí, až skončí s kariérou, už jen s odlesky své slávy.
SLÁVA, LÁSKA I PENĺZE
Kdy ale odejít? Kdy říci: bylo toho dost a je čas? Někteří z nich, ač zajištěni do konce života, zavaleni miliony dolarů, se ani na stará kolena nechtějí odebrat do sportovního důchodu. Hokejista Wayne Gretzky váhal a váhal, i když už forma dávno jela z kopce dolů. Upoutala jej láska k hokeji. Stejné důvody držely na ledě i jiného fanatika, Vladimíra Růžičku. Ten skončil teprve tehdy, když mu podrazilo nohy zdraví. Láska ke sportu! Lze pro ni zapomenout v kariéře profesionála na peníze? Co hraje významnější roli? "Podle sociologických průzkumů, platných zejména v anglosaské populaci, žene sportovce ze čtyřiceti procent láska ke sportu, a ze šedesáti peníze," říká psycholog Miroslav Vaněk. "Je to velmi individuální, bez lásky ke sportu by se mu nikdo neupsal, kolik zranění, nerváků, stresů musí sportovec překonat. Láska ke sportu je velké pouto. Buďme ale na zemi, čím je sportovec na vyšší životní úrovni, tím je odchod snazší." A sláva? "Někdo si na slávu dlouho zvyká, ale všichni ji nakonec potřebují, ta jim pak velmi chybí," domnívá se psycholog Vaněk. Jenže jak to z ničeho nic oznámil loni v létě brankář Dominik Hašek? "Tahle sezona bude poslední. Je toho na mě moc. Popularita, to tedy není věc, kterou bych si užíval." Šel celý život za slávou a pak kvůli ní končí?
SPORT UŽ NENĺ PRVNĺ
Kolem třicítky, a zejména po ní, hrozí ztráta motivace. Pak bývají odchody náhlé, nečekané i šokující. Fotbalista Ivan Hašek ještě jako hráč zažil na podzim roku 1997 senzační porážku Sparty v pohárovém zápase s třetiligovou Mladou Boleslaví. A pak najednou odchod, provázený slovy: "Už jsem opotřebovaný, těžko bych na těle našel místo, které mě nebolí." Známý francouzský rebel Eric Cantona, když byl na vrcholu a řídil v polovině devadesátých let hru Manchesteru, zčistajasna prohlásil: "Končím! Fotbal už nepotřebuji. Chci žít jinak." Věnuje se malířství, sleduje módu, na veřejnosti se téměř neukazuje. Sport přestává být nejvyšší hodnotou života. Jemu do poslední kapky krve dosud zaprodaní přestávají věřit strhující představě, že sport je to první v životě.
UMĚNĺ ODEJĺT VČAS
František Pospíšil, kapitán hokejového týmu, se rozhodl odejít z reprezentace před mistrovstvím světa 1978, které se hrálo v Praze. "Prožil jsem v reprezentaci deset krásných let, ale už nejsem závislý na pocitu, zda v ní jsem nebo ne. Už chodím nerad na led s vědomím, že se nesmí udělat chyba. Nadešel čas a já jdu." Tomu se říká umění odejít včas. Kdy vlastně udeří ona hodina? Bratři Jindřich a Jan Pospíšilové si ke konci kariéry dali cíl: dvacet titulů mistrů světa v kolové. "Všichni dělají všechno, abychom už jednou prohráli, ale my nechceme," řekl Jindřich. Odešli jako dvacetinásobní šampioni. Víc dosáhnout nemohli. Nejlepší český tenista devadesátých let Petr Korda vyhrál grandslamový turnaj Australian Open 1998. "Když to vidím dnes, měl jsem skončit hned po Austrálii," reflektuje nucený závěr kariéry. Místo na vrcholu odešel až v červnu 1999, na dně, zlomen aférou vyvolanou pozitivním dopingovým testem ve Wimbledonu 1998. Do nekonečna se vracel před před dvaceti lety cyklista Miloš Hrazdíra. Vyhrál v pětatřiceti časovku na Bohemii, v šestatřiceti se vrátil do reprezentace, jel ještě jednou Závod míru, o rok později se stal trojnásobným mistrem republiky a znovu startoval na mistrovství světa. A když konečně odešel? "Svět se mi nezřítí, problémy si nedělám. Jak se uživím? Něco si najdu."
VYNUCENÉ ODCHODY
Častou příčinou odchodů bývají i vážná zranění. Jeden z největších talentů českého fotbalu Rudolf Kučera skončil ve třiadvaceti letech. Z těžkého otřesu mozku v pohárovém zápasu pražské Dukly v roce 1963 se už nikdy nevzpamatoval. Pošramocené zdraví utne někomu kariéru v rozletu jako hokejovému útočníkovi Otakaru Vejvodovi, někomu až na konci kariéry jako kanadskému fenoménu Mario Lemieuxovi. K odchodu někdy zavelí sám život slavných. Argentinský fotbalista Diego Maradona propadl drogám, kariéru George Besta, útočníka Manchesteru v šedesátých letech, zkrátil alkohol. Mimořádný fotbalový talent Ladislav Přáda propadl na konci padesátých let stejné vášni. Jakkoli jsou statečné úsměvy aktérů, odchod z arén slávy bývá vždy bolestivý. A jaký jiný by ještě mohl být? "K fair sportu patří i fair odchod," říká psycholog Vaněk. "Důstojný, čestný, v plné slávě, bez ostud a skandálů."
- pondělí 17. ledna 2000
