„Musíme k finále přistoupit zodpovědně a potvrdit roli favorita. Ostatně, jedním z cílů pro tuto sezonu bylo i vítězství v poháru,“ připomíná ofenzivní opora plzeňského klubu Tomáš Vnuk, který má před sebou třetí pohárové finále, ovšem první v dresu Západočechů.
Interobal při cestě do finále odstranil z cesty Mělník, Chrudim a pražskou Slavii.
Vítězství v domácím poháru Plzni chybí. Souhlasíte, že nyní jste nejblíže k jeho zisku?
Jsme favoritem a doufám, že to zvládneme. V posledních sezonách byl pro nás domácí pohár trochu na vedlejší koleji. Kvůli náročnému programu jsme upřednostňovali naši ligu nebo Ligu mistrů. I já jsem v poháru dostával volno, ale teď je vítězství jedním z našich priorit. Osobně jsem hrál dvě finále, jako hráč Sparty a Benaga. O to jediné plzeňské jsem totiž přišel z důvodu karetního trestu.
Měli jste v poslední době náročný program. Liga, domácí pohár, Liga mistrů, reprezentace. Jak to zvládáte?
Vůbec mi nevadí hrát třeba dva zápasy týdně, naopak je pro mne lepší, když se víc hraje a méně trénuje. Fyzicky jsme na tom dobře, z letní přípravy máme hodně naběháno. Mezi zápasy pak jsou už jen takové regenerační tréninky. Vyhovuje mi, když se hraje v rychlém sledu.
V domácích soutěžích se vám daří, ale nepostoupili jste z kvalifikační skupiny Ligy mistrů ani s národním týmem na mistrovství světa. Je to velké zklamání?
Zklamání to určitě je, hlavně v Lize mistrů jsme chtěli jít dál. Ale ukázalo se, že třeba hvězdami nabitá Riga byla přece jen o třídu lepší a postup si určitě zasloužila. S reprezentací nám nevyšel zápas ve Slovinsku, kde jsme padli o gól, i když v tom zápase jsme byli lepším týmem. Tam se asi ztratila naděje na druhé místo ve skupině a možnost případné baráže.
Vy jste měl v sezoně zdravotní potíže, jak moc vás limitovaly?
Na podzim mne trápilo zranění kotníku a kvůli tomu jsem musel i pár zápasů vynechat. Měl jsem s tím problém už při Lize mistrů i kvalifikačních zápasech. Dva měsíce jsem pořádně netrénoval a na výkonech to bylo znát. Na magnetické rezonanci mi pak zjistili otok kostní dřeně, což je zranění dlouhodobějšího rázu. Podstoupil jsem nějakou léčbu a v současné době je to lepší, dá se s tím hrát.
Nedávno jste, jen chvíli po spoluhráči Michalu Holém, dosáhl hranice 250 vstřelených soutěžních branek. Jaký je to pocit, vstoupit jako dvaadvacátý hráč do elitního klubu kanonýrů?
Vážím si toho, že jsem se dostal mezi tak skvělé hráče a vlastně i legendy českého futsalu. Já jsem se ale nikdy za střelce nepovažoval. Také proto mám na kontě víc asistencí než vstřelených branek. Mám větší radost z toho, když gól připravím, než abych ho sám dal.
Právě v asistencích vám patří v historické tabulce třetí místo. Hráči před vámi už ukončili kariéru, chtěl byste se posunout až na první příčku této statistiky?
To by mě samozřejmě lákalo, vést historickou tabulku je pěkná představa... (úsměv) Aktuálně ztrácím na druhé místo Petra Vladyky pět přihrávek, ale první Roman Mareš je odskočený o nějakých sto asistencí. Přiblížit se této metě bude nesmírně těžké, ale zabojuji o to.
Do konce roku vás čekají kromě ligových duelů ještě dva kvalifikační zápasy s národním týmem. I když už o postup nemůžete bojovat, berete je vážně?
Hrajeme ve Španělsku a pak 20. prosince v Plzni se Slovinskem. A to bude rozlučkový zápas Lukáše Rešetára s reprezentací. Proto doufám, že přijde co nejvíc fanoušků a připravíme mu vítězné loučení, které si nepochybně zaslouží.
