Hodiny odbíjejí desátou. Vzpomíná na dnešní časné ráno. Probudil se vedle ní, cítil její vůni, dotek, pohled a viděl její úsměv... Teď je tu sám v tichém, prázdném bytě. Usedá do křesla a na klín si pokládá telefon. Rychle vytáčí číslo. Chrlí svou nedočkavou otázku. Stále nic, pak zavolají. Únavou se mu klíží víčka, hlava klesá na opěradlo, telefon padá na zem... Ticho přehlušuje zvuk telefonu. Rychle bere sluchátko do ruky. Konečně. Jeho ucho pohlcuje zprávu: 3,40 kg, 50 cm... Pocit samoty náhle zmizel, dostavila se radost, štěstí, láska, hrdost... báječný, těžce popsatelný pocit. Za pár dnů se mi vrátí - ona i on. Radostně uléhá ke spánku. Jeho mysl se ponořuje do hlubin snu. Stojí u okna a hrdě křičí: "Jsem otec." Drnčení budíku. Kresbu z oken dávno rozpustilo slunce. Napadla spousta sněhu. Je krásně venku i uvnitř jeho nitra. V noci se mu narodil syn. Popadne kytici a běží za svým štěstím. Jsme tři - já,ty,on - rodina. Stařičká sousedka od naproti zametá chodník. Pohádka se naplnila a život jde dál.
- sobota 3. června 2000
