Ve vodě na samé hranici povolených 31 stupňů se ovšem "nevařila" nadarmo. Deváté místo z mistrovství světa znamená pro usměvavou závodnici brněnské Komety životní úspěch a zároveň druhý nejlepší výsledek české výpravy. "Mám ze všeho výborný pocit," hlásí Rybářová po návratu domů.
Cítíte se po tom, co jste absolvovala, hodně unavená?
Teď se cítím docela dobře. Sice jsme měli přiletět už v úterý odpoledne a nakonec jsme dorazili o den později, ale zase jsme měli zastávku v Dubaji, kde to bylo perfektní. Užili jsme si to na kluzišti v největším obchodním centru, byli jsme na nejvyšší věži světa a u nejvyššího akvária na světě, takže jsem příjemně zrelaxovala.
Zato předtím v Šanghaji jste pět a půl hodiny dřela v horké vodě. Jak velká to byla muka?
Bylo to opravdu docela špatné. Co jsme přijeli, tak den ode dne teplota vody stoupala. Co den, to stupeň, a dostalo se to až k těm hraničním jednatřiceti. Takže se pořád zvažovalo, jestli vůbec závod bude celý, ale nakonec se to celé uskutečnilo. My jsme měli čas se tam trošku aklimatizovat, takže na vzduch jsme si zvykli, ale voda byla opravdu hodně teplá. Na to se zvyknout nedá, bojovat ale ano. Záleželo na každém, jak k tomu přistoupil, někdo do toho šel i s rizikem, že se něco může stát.
Pomoc! Posádka doprovodného člunu čeká na americkou závodnici, které došly síly.
Co jste při závodě prožívala vy?
Ze začátku jsem si myslela, že když skočím do vody, tak se trošku osvěžím. Ale i když ten závod posunuli na šestou hodinu ráno, tak tam žádné osvěžení nebylo, což pro mě byl docela šok. Pak jsem se pořád držela balíku, někteří se ho snažili do pěti kilometrů urvat, někteří zase odpadali. Já jsem měla perfektní občerstvení i dobré informace – všechno jídlo mi sedlo a moji kolegové mi sdělovali, jaké mám umístění, kolik kilometrů ještě zbývá, a taky mě vždycky popohnali.
Žádnou krizi jste nepocítila?
Trošku kolem dvacátého kilometru, kdy jsem si říkala, jestli vylézt, ale žádnou větší krizovku jsem neměla, takže jsem bojovala do poslední chvíle. Sice jsem chvíli ten konec zvažovala, ale nakonec jsem si řekla, že už mě čeká jen normální pětikilometrový trénink, takže už to nějak zvládnu. Taky mě nakopávalo, že ze skupinky pořád odpadávaly nějaké ženské a i kdybych v ní byla poslední, tedy čtrnáctá, tak by mě to umístění těšilo. To mě motivovalo až do konce závodu, a že z toho nakonec bylo deváté místo, z toho jsem byla asbolutně nadšená. Fakt jsem nečekala, že by to mohlo až takhle mezi všemi těmi hvězdami dopadnout.
Na co plavec během tak dlouhého závodu vůbec myslí, co se vám honilo v hlavě?
Zpívala jsem si nějaké písničky, nebo jsem přemýšlela, kdy a jak se občerstvit a na co se těšit. Na každé občerstvení jsem se opravdu těšila, protože v tom teple i jakákoliv voda byla dobrá. Takže jsem myslela na to, že teď budu mít nějakou výživu, pak zase jenom vodu, a těšila se na to, co budu mít dobrého. A taky jsem si hlídala soupeřky, aby mi nikdo neujel.
Zmínila jste, že se startovalo v šest ráno. Kdy jste musela vstávat?
Já jsem byla nervózní, takže už ve tři hodiny jsem byla vzhůru, ale až ve čtyři jsem opravdu vstávala. Potřebovala jsem se nasnídat, což sice moc nejde, ale něco člověk do těla dostat musí, aby nechytil hlaďák. Já jsem se na to připravovala celý týden, protože když je tělo dobře zásobené, tak to při závodě je znát a už není úplně rozhodující, co člověk sní přímo ve vodě.
Vrátím se ještě k její teplotě. Preferujete spíš teplou, nebo studenou vodu?
Pro mě je nejlepší ta ideálka kolem dvacítky, jednadvacítky, kdy se člověk při vstupu do vody ochladí, ale při závodě se zase zahřeje. Musím říct, že teď zase ženský nejely až tak hrozně velké tempo, ve studenější vodě by se asi jelo rychleji, protože se člověk potřebuje zahřát. Ale kdyby to byl opačný extrém kolem šestnácti stupňů, tak zase tělo může zmrznout a než se rozjede, může být pozdě. Někdy to sedne tak a jindy jinak, já to zatím nemám úplně vyhraněné.
Jak vypadaly vaše chvíle po závodě? Potřebovala jste dlouhý odpočinek?
Po závodě byla docela velká euforie a měla jsem kolem sebe lidi, kteří byli nadšení z mého výkonu, takže vládla taková pozitivní nálada. Já jsem ani moc necítila bolest, ten dobrý pocit přemohl veškerou únavu. Navíc mě hned chladili, polévali mě vodou a všude po těle jsem měla led, což bylo docela potřeba. Únava na mě padla až později, ale že bych pak prospala celý den, to taky ne. Mám z toho takový zvláštní pocit. Buď ještě něco přijde, nebo jsem se s tím dokázala sžít.
To není pravidlem?
Loni na Balatonu jsem zažila hrozné peklo a něco takového už bych zažít nechtěla. Dva dny po závodě jsem ležela, nemohla jsem se hýbat a všechno mě bolelo. Zato tady jsem si užívala Šanghaje, jeli jsme do města, byli jsme se podívat na bazén za dalšími reprezentanty, takže to bylo skoro jako dovolená. Mám z toho hodně dobrý pocit, z výsledku jsem nadšená, takže rozhodně budu mít chuť do dalších závodů.
Ještě před pětadvacítkou jste skončila na olympijské desítce na 29. místě. Tahle trať je na vás příliš krátká?
Krátká až tak ne, ale bylo tam opravdu velikánské obsazení, protože to byl nominační závod na olympiádu. Závod tak byl rozhodně náročnější, tempo bylo hodně rychlé a já jsem se docela brzo uvařila. Ten závod mi prostě nesedl, i když devětadvacáté místo také není špatné. Mrzí mě, že pro mě olympijská šance skončila, ale třeba to vyjde za čtyři roky (smích).
Jaký na vás vlastně Šanghaj a plavecké mistrovství udělaly dojem? Mohla jste se třeba potkat s Michaelem Phelpsem?
Dokonce jsem se s ním v pondělí potkala, když jsme se šli podívat na bazén.My jsme měli závody jinde, sice jsme byli pořád v Šanghaji, ale byli jsme u moře, což bylo sedmdesát kilometrů od hlavního bazénu. Tam jsme se byli podívat na naše kolegy z Brna, abychom je psychicky podpořili, a při rozplavání jsem se potkala s Phelpsem, což jsem nečekala. Spíš jsem v to doufala (smích).
