DŘINA POD DOHLEDEM. Primář sportovního oddělení ústecké nemocnice Pavel Neckař...

DŘINA POD DOHLEDEM. Primář sportovního oddělení ústecké nemocnice Pavel Neckař má pro zátěžový test nejmodernější vybavení, ale i tak dřina (ne)sportovce bolí. Na snímku trpí redaktor Petr Bílek. | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

Na vlastní kůži: zátěžové peklo. U Napoleona bych neprošel, u lékaře ano

  • 5
Na vlastní kůži zkouším zátěžový test v ústecké nemocnici, který slouží nejen pro zjištění výkonnosti, ale sportovcům může dokonce i zachránit život.

Funím jako sentinel, stehna mám z betonu, pot teče silou niagarských vodopádů, a když doktor Pavel Neckař loudavě odpočítává posledních 20 vteřin na rotopedu, zdá se to jako nekonečný příběh. „Výborně!“ chválí pak, ale já tuším, že Napoleon by tolik nadšení neprojevil.

Asi by mnou i opovrhoval.

Francouzský vojevůdce byl totiž duchovním otcem zátěžových testů, zřejmě prvních v dějinách, a já si teď jejich aktuální verzi zkouším pod dohledem erudovaného odborníka, který pečuje třeba i o prvoligové fotbalisty Teplic. Jako primář vede Oddělení sportovní medicíny ústecké Masarykovy nemocnice, zřízené loni na podzim.

V chodbičce moderní kliniky visí na zdi umělecky rozmazané fotografie a předtím, než zaklepu na Neckařovy dveře, tuším, že i já budu brzy vidět rozmazaně. Návštěva je však nutná. Zlehka sportuji, ale jako kardiaka mě děsí náhlá úmrtí sportovců. Rád bych slyšel, kde jsou hranice mého sebezničení.

„Právě důvod, proč přicházíte, je pro nás klíčový. Podle toho se odvíjí vyšetření, během kterého budeme hledat odpověď na vaši otázku,“ vysvětluje doktor Neckař; základní zátěžové vyšetření stojí šest stovek, komplexní jen třináct set korun. „Někomu jde o zdraví, jiný potřebuje znát intenzitu tréninku pro zlepšení výkonnosti, další zase, jak nejlépe hubnout.“

DŘINA POD DOHLEDEM. Primář sportovního oddělení ústecké nemocnice Pavel Neckař má pro zátěžový test nejmodernější vybavení, ale i tak dřina (ne)sportovce bolí.

Prohlídka stavby těla neodhalí žádné vážnější nedostatky, a i když bych koleny naloupal ořechy, je prý jejich loupání běžné. Šok způsobí jen fakt, že jsem se od puberty scvrknul o dva centimetry. Moje ego dostalo na frak. „Po pětadvacátém roku se člověk zmenšuje,“ uklidňuje mě lékař.

Následuje rodinná a zdravotní anamnéza, nakonec výčet sportovních aktivit. Kuželky závodně, cyklistika nárazově, zato s vášní, sezonně brusle lední i in-line, sjezdovky, vycházky. Šachy se synem se nepočítají. „A kolik toho denně nachodíte?“ překvapí lékař zdánlivě banální otázkou. Zrudnu: málo. „Optimální je deset tisíc kroků, jak říkají Japonci, tedy 5 kilometrů.“

Sestra Miroslava Koucká zatím čančá rotoped a lepí mi na propadlý hrudník elektrody vedoucí k EKG. Z kapsy jí čouhá sparťanský řemínek ke klíčům. Fotbalová fanynka! Ráda se pošťuchuje s primářem, teplickým srdcařem, který za žlutomodré v mládeži i kopal. A dokonce v týmu s legendou ze Stínadel Štěpánem Vachouškem, jemuž pak operoval kolena.

„My jsme oddělení, kde vládnou sestry! A tedy i Sparta,“ chechtá se Koucká. „Vždycky pana primáře přemlouvám, ať hráčům Teplic zakáže proti Spartě nastoupit ze zdravotních důvodů.“

Sedám si na rotoped a umlčí mě náhubek v podobě dýchací masky, ve které vypadám jako ufon. Měří kupu parametrů včetně ukazatele kondice VO2 max, což je maximální spotřeba kyslíku. Hned si vybavuji tváře hokejistů a fotbalistů bolestí zkřivené k nepoznání, když jsem o jejich mučení na rotopedu psal a trochu se jim pod vousy smál. Teď jsem v jejich roli, karma mě dostihla.

A k tomu si ještě přisadí sestra. „Kdyžtak tady máme defibrilátor,“ straší a zubí se u toho.

Doktor naprogramoval pět úrovní zátěže po třech minutách, rozjezd je pozvolný, svaly se zahřejí. „Podle anamnézy vybíráme správný zátěžový protokol. Vy pojedete déle, ale ne s takovým odporem, u vás jsem očekával méně zdatného sportovce,“ povídá lékař, ale já Kostitřas I. se neurážím, má recht.

První tři levely jsou brnkačka, čtvrtý už předpeklí. „Přestaneme se bavit, budeme se motivovat: Jedeme, jedeme, pojďte, pojďte!“ hecuje Neckař. Zátěž roste, počítá se na watty; byla kolem osmdesáti, teď je přes 150, už bych rozsvítil celý dětský pokojíček.

„Ještě minutu a půl a už pojedeme do horské etapy!“ snaží se mě vybičovat primář a moje nohy kmitají jako písty. Level 5! Jestli jsem si připadal jako neunavitelný křeček v kolečku, teď se čím dál víc měním na smolaře Uga Fantozziho z komedie Maléry pana účetního, který při bestiálním vyřazovacím cyklozávodě vletěl do pohřebáku.

„Krásný! Nezrychlovat, držet tempo, finiš ještě přijde!“ burcuje dál muž v bílém plášti. „Přidáme, rozjeďte to naplno!“ Vyhrknu jen: „Ježiši,“ pomyslím na svou krásnou Zuzi a její nevyčerpatelnou kondici a dřu, dřu, dřu, co mi jen chatrné kancelářské tělo dovolí. „Posledních dvacet sekund, dáme ze sebe maximum! 18, 17, 16... 2, 1, konec!“

Ten konec bolí. A fest. Zběsile lapám po dechu jako můj psík Rambo a jeho kumpán Hafík, když do nich bodají sluneční paprsky. Nohy dřevění, před očima mžitky.

Uf...

Slyším, že na vrcholu jsem podal výkon 223 wattů, tedy 3,14 na kilogram váhy. „Vrcholoví sportovci mívají přes čtyři na kilogram,“ prozrazuje Neckař. Kouká do papírů a na obrazovku, kde je čísel jak v bingu, a čte mi výsledky. Chválí index tělesné hmotnosti čili BMI i procento tělesného tuku. Metráček ze mě nebude. „Očekávaná tepová frekvence byla dosažena, určitě jste šel do svého maxima, vaše subjektivní pocity jsme díky datům objektivizovali. Simulanta, který říká, že už je vyčerpaný, a přitom není, umíme odhalit.“

Maximální tepová frekvence vyskočila na 186 za minutu, anaerobní práh mám při 149 tepech, hodnota VO2 max je 36,8 mililitrů za minutu na kilogram. „Jste v průměru populace, žádný zázrak ani žádný propad,“ obrátil se Pavel Neckař na pana Nebožského, tedy na mě. „Zdatnost je vyhovující, dobrá.“

Dostávám doporučení třikrát týdně sportovat a nedávat si vysoké cíle, protože když je nesplním, demotivace mě stáhne ke dnu. „Abyste se zlepšoval, měl byste se pohybovat minimálně po dobu 45 minut v oblasti anaerobního prahu.“ K měření nejlépe poslouží sporttester.

Jako kardiakovi mi vyškrtnul z potenciálního repertoáru závodní cyklistiku, kanoistiku, veslování, desetiboj, triatlon, rychlobruslení, box i(jaké to štěstí) posilování. „Omezovat statickou zátěž, optimální je intenzivnější chůze,“ radí mi. „Cyklistiku také můžete. Ne šlapat každý den do kopce na Komárku, to není dobré pro vaše srdíčko, ale projet se třeba podél Labe.“

Neckař mluví laskavě, zato Napoleon by při svých válečných taženích zkraje 19. století neměl slitování.

„První zátěžové testy začal provozovat právě on u svého vojska, aby roztřídil vojáky na zdatné a méně zdatné. Nechal je běhat dokolečka a museli při tom mluvit, což je nejjednodušší test. Schopnost mluvit je z francouzského výrazu: test de parler,“ zaníceně vypráví lékař. „Když totiž člověk může povídat, má ještě dost kyslíku a nepotřebuje ho jen na běh. Takže kdo přestal mluvit nejdříve, neměl dobrou kondici a šel do první linie na smrt. Kdo vydržel déle, toho si nechával pro lepší útvary a nejspíš si ho i víc vážil.“

Vida, časy se mění. Vojevůdce by nade mnou udělal kříž, lékař mi moje Waterloo oddaluje.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž