Tenzin startuje na plaveckém světovém šampionátu i přesto, že v bazénu závodil poprvé teprve před třemi lety. Z prostého důvodu: Bhútán prakticky žádné nemá.
Mapy Googlu ukazují v celé zemi čtyři, z toho jen jeden je určený ke sportování. Klasická „padesátka“ v himálajském království není k dispozici žádná.
„Jsem hrdý na to, že jsem měl dost odvahy plavat v řekách,“ popisoval v jihokorejském Kwangdžu. „Nikdy nevíte, co se přihodí. Když vás voda strhne, zemřete.“
Sportovní globalizace díky jeho kuráži vymazala další bílé místo z mapy světa. Bhútánu se v narážce na smyšlený horský ráj říká „poslední Šangri-La“. Hlídá si počet turistů a místo HDP raději zkouší měřit štěstí. Je to zvláštní krajina mýtů a unikátní kultury, sevřená nejvyššími štíty Himálaje. Ještě nedávno neměla ani plaveckou federaci; kdo by na ni taky pod osmitisícovkami myslel...
„Je těžké dostat se na úroveň těch nejlepších, ale snažím se,“ pronesl Tenzin po rozplavbě na 100 metrů volný způsob. Na hvězdného vítěze Caeleba Dressela ztratil ohromujících 20 sekund: „Vylepšil jsem si osobní rekord, ale pořád to nebylo dobré. Vždyť jsem skončil poslední.“
V teenagerovi s mimořádně nepravděpodobným životopisem ožívá bájná postava Erika Úhoře, největšího neumětela mezi plavci: Eric Moussambani z africké Rovníkové Guineje se na olympiádě v Sydney málem utopil a pak na tom postavil kariéru, stal se obdobou skokana na lyžích Orla Eddieho.
Jenže tohle Bhútánci nechtějí.
„To, jak se správně plave, jsem se učil z videí na YouTube,“ říká Tenzinův o rok mladší krajan Kinley Lhendup, který na dálku studoval tempa samotného Michaela Phelpse. Teď na MS zaostal v polohovce na 200 metrů za světovým rekordem Ryana Lochteho dokonce o více než minutu! Což vůbec nevadilo přítomným fanouškům, naopak; dotlačit očima Lhendupa do cíle se pro ně stalo úkolem dne. „Bylo to úchvatné,“ děkoval jim.
Agentura AFP objevila i další pionýry bazénů. Mubal Azzam z Malediv plaval celý život v moři a vyhýbal se kupám plastu či rejnokům: „V jedenácti mě požahaly do tváře medúzy.“
V Koreji dále startují odvážlivci z extrémně chudého Východního Timoru nebo násilím zmítaného Afghánistánu. A jejich přístup je podobný chlapcům z království na střeše světa: není nutné zvítězit, stačí se zúčastnit. Zvlášť když vám u toho nic nehrozí.
