Za měsíc budou na mosteckém autodromu rádi, když jich na stejný podnik dorazí aspoň šest tisíc.
A co by i za to dali třeba ve fotbalovém Děčíně!
Kdysi jedna z tradičních bašt severočeské kopané v roce 1998 padla. Nepřežila potíže mecenáše Pelikána. Když se stadion „Kovíčka“ zaplnil, bývala to elektrizující, strhující atmosféra. Teď se fotbal ve městě snaží křísit jiné oddíly.
Vzestupy a pády neprožívají jen sportovci, ale i kluby a sportovní akce. Zvlášť v Ústeckém kraji, kde se peněz moc nedostává, by funkcionáři mohli vyprávět. Jsou příběhy s happyendem. Ale i ty bez šťastného konce.
Pamatujete, jak před sedmi lety z mapy zmizel volejbalový šampion z Ústí? A ještě před ním jak zkrachoval druholigový fotbal ve stejném městě? Nezůstaly jen vzpomínky, jejich následovníci se už vydrápali zpátky do stejných soutěží.
Ale třeba volejbalový Perštejn, který extraligu od Ústí převzal, už chomutovskou halu neplní. Soutěž prodal Kladnu. Ani házenkářské Louny si nemohly dovolit interligu, po jednom ročníku se odhlásily.
Přes dvacet tisíc diváků na atletice, když legendární Zátopek běžel v Ústí? Těžko už takovou návštěvu zažije některý ze stadionů v kraji.
I v současnosti přitom tady olympijští medailisté startují. Třeba desetibojař Šebrle se předloni ukázal v Bílině, ale přišli jen skalní příznivci a kamarádi atletů.
Davy diváků už nechodí na plochou dráhu do Chabařovic, klub vystoupil z extraligy. Chybí peníze.
A proč už není zájem o Interserii? Po převratu v roce 1989 se českým a východoněmeckým fanouškům, kteří do Mostu jezdili, otevřely dveře ke špičkovým závodům po celé Evropě. Interserie tak ztratila svou výjimečnost.
„Tehdy šlo o jediný závod plnohodnotných strojů blížících se formuli 1, která byla pro lidi v socialismu nedostupná,“ vysvětluje Dušan Matouš, mluvčí mosteckého autodromu. „Interserie je etapa, která už odeznívá. Přece jen to jsou závody o dvě tři třídy níž než jiné.“
A tak teď v kraji nejvíc táhnou zápasy fotbalové a hokejové ligy plus závody tahačů.
adatelé získali ze vstupného, proto získávají dopředu pomocí sponzorů. „Součástí naší filozofie je to, že partnerům se líbí zaplněné ochozy, a toho volným vstupem docílíme snadněji.“
|
Zátopek v Ústí: Přeplněné tramvaje odvrátily neštěstí Ústí nad Labem - Tolik diváků nikdy předtím ani nikdy potom v kraji na atletiku nepřišlo. Psalo se 17. září 1952, když Zátopka na ústeckém stadionu vítalo přes dvacet tisíc fanoušků. „O Emila byl po olympiádě velký zájem, startoval v různých městech. Mně se podařilo domluvit s Alešem Poděbradem, vynikajícím čtvrtkařem a náčelníkem ATK Praha, že jejich klub bude závodit i u nás,“ líčí Miroslav Lefler, ředitel tehdejšího podniku a dlouholetý atletický funkcionář. „Zajímavostí je, že u nás běžel jen dva dny před svými třicátými narozeninami.“ Město bylo na nohou. Lidé se o ničem jiném nebavili. „Zátopek v Ústí, to byla pro naše město obrovská senzace,“ přibližuje Lefler. I on si v práci vzal dovolenou, v trmických dolech dělal brigádníka. Vstupenky rychle zmizely. Pořádající ústecký Sokol je musel dotisknout. „Kvůli tomu si nás zavolala policie. Mysleli si, že lístky jsou falešné. Vysvětlili jsme jim to,“ vzpomíná 78letý zakladatel poválečné atletiky v Ústí nad Labem. Zátopek na ústeckém oválu, tehdy ještě čtyřdráze, běžel 5 kilometrů. Jeho čas? „14:22,9 minuty,“ listuje Lefler ve svém bohatém archivu. Na helsinské olympiádě stejnou trať zvládl za 14:06,6. „Emil běžel vždy naplno, i jeho čas z Ústí byl parádní. K maximálnímu výkonu ho donutil Milan Švajgr z Opavy, po Zátopkovi náš druhý nejlepší běžec té doby.“ Fanoušky vzrušila i jiná událost oněch závodů. Velké štěstí v neštěstí! Nejlepší československý kladivář Oldřich Engel, chomutovský rodák, totiž překroutil kladivo, které letělo do zaplněných ochozů. „Klec tehdy ještě nebyla povinná,“ podotýká Lefler. Výsledek? Nikomu se nic nestalo! Jak to? „Jistý děda chtěl lístky z předprodeje doprodat přímo na stadionu. Jenže se nedostal do přeplněné tramvaje a dorazil pozdě. Několik sedadel tak zůstalo prázdných. A právě tam kladivo přistálo. Neuvěřitelné!“ Engel později na stejném stadionu hodil československý rekord.
|
"Děčínská Fiorentina" bavila fanoušky, pak zkrachovala
Děčín - V namačkaných ochozech se tísní pět tisíc bouřících fanoušků. Ženou do útoku děčínské fotbalisty. Už je to jen vzpomínka. Místo krásných zápasů ve druhé celostátní lize chodí nyní na stejný stadion na boje v I. B třídě jen pár nadšenců.
„Když jsme v roce 1971 postoupili do druhé ligy, činily průměrné návštěvy 5 tisíc diváků,“ vzpomíná Jaromír Bakeš, dlouholetý sekretář klubu TJ Kovostroj Děčín.
Skvělá parta výtečných fotbalistů jako byli Kos, Kovář, Faltys, Říha či Grund, válela. „Na zápas s Armaturkou Ústí tehdy přišlo deset tisíc příznivců. Vybralo se 108 tisíc korun, to je skutečnost,“ říká Bakeš.
A jak s Ústím vypadala odveta? „Jelo na ni vlakem tisíc fanoušků, vyhráli jsme 1:0 gólem Faltyse,“ líčí Bakeš tehdejší slávu a konečné 11. místo v sezoně 1971/72.
Děčín hrál druhou celostátní ligu v letech 1958 až 1966 (v roce 1961 skončil druhý za Plzní), v letech 1971 - 1973 a v sezoně 1976/77.
„Byl jsem u sestupu v roce 1973 i u postupu v roce 1975,“ praví bývalý děčínský fotbalista Karel Andok. „Pěkné časy. Chodily pořád dobré návštěvy, často bylo narváno.“
Posledně se v Děčíně kopala druhá liga v sezoně 1980/81, kdy Kovostroj sestoupil z ČNL. „A pak se padalo až do divize,“ uvedl Andok.
Klub vzkřísil v roce 1993 podnikatel Petr Pelikán. Nejdřív pomohl divizi zachránit, v červnu roku 1994 slavil tým postup do třetí ligy.
Pelikán si vzal do hlavy, že vybuduje „děčínskou Fiorentinu“. Koupil neobvyklé fialové dresy a celek v jeho barvách se stal postrachem.
Šéf utrácel štědře za posily, zlákal Švengra, Kluckého, Vašáka či Kukletu, trénoval Josef Masopust, držitel Zlatého míče z roku 1962. Klubem prošel Fukal nebo Pergl.
Stadion se plnil diváky, chodilo jich až 3500. Lepší atmosféru na fotbale v kraji jste nenašli.
Ambiciózní výběr však útočil na postup do druhé ligy marně.
„V roce 1995 jsme prošustrovali na Chrudim náskok snad dvanáct bodů,“ mrzí dodnes Andoka, který po sezoně skončil ve funkci manažera klubu, již vykonával už před nástupem Pelikána. „Když se daří, tak je to O. K., když ne, na dobré výsledky se zapomene...“
Další smolné roky: 1996 - 4. místo, 1997 - 4. místo, 1998 - 2. místo o dva body za Mladou Boleslaví.
Hráči v roce 1998 věděli, že když nepostoupí, klub zanikne. „Po posledním zápase jsme v šatně brečeli jak malí kluci,“ přiznal kouč Martin Pulpit v magazínu Hattrick.
Pelikán už klub s rozpočtem kolem deseti milionů korun nedokázal sám utáhnout. Radní města mu nepomohli. Sen se zhroutil, finanční pramen vyschl. Pelikána chytili v Itálii při převážení drog, odseděl si tam pět let. Klub zkrachoval.
Na hřišti Kovostroje dnes kope I. B třídu Junior Děčín, klub zaměřený na mládež. Ve městě hraje nejvýš Řezuz - krajský přebor.
„Mají pět bodů náskok a dva zápasy k dobru,“ má Bakeš přehled. Děčínskému fotbalu zasvětil 29 let života, jak vidí jeho budoucnost? „Na třetí ligu si budeme muset nějaký rok počkat, divize bude maximum,“ tvrdí.
