Byla to tenkrát po olympiádě na zaplněném mělnickém náměstí velká sláva, když na něj vjela limuzína a Kraj, řečený Rudy mlátička, střešním okénkem kynul nadšeným davům.
V pondělí, když mnohem méně nápadný vůz přibrzdil před radnicí, se v rozpáleném centru Mělníka líně vlekl čas. Jen pár náhodných chodců se otočilo, koho to zabírá kamera a fotoaparáty.
Mělnického hrdinu přivítalo mnohem komornější prostředí, pompézní oslavu nyní nikdo neorganizoval. Nevadilo mu to, při častém úsměvu se mu dělaly dolíčky ve tvářích a vzpomínku na olympiádu - stříbrnou medaili - držel v levé ruce. „Přivezl jsem je oba,“ ukazoval dva nejcennější kovy v kariéře, v pravačce svíral bronz z Thajska.
„Ta stříbrná medaile je hezčí, ale ta druhá je zase ještě teplá. A je také důkazem, že Kraj ještě nekončí, jak jsem často slýchal.“ Loudavým krokem pak Kraj vyšel radniční schody a vstoupil do obřadní síně. Očima přelétl procesí městských úředníků, kteří mu přišli oficiálně poděkovat.
V jejich čele stál starosta Miroslav Neumann. „Vážený Rudolfe!“ oslovil jej Neumann. „Snad vám tak mohu říkat,“ dovolil se ještě, než mu za reprezentaci města poděkoval.
Na závěr popřál starosta boxerovi hodně štěstí v budoucnu: „Držím vám palce!“ „Raději pěsti,“ odpověděl mu Kraj v narážce na svůj „pracovní nástroj“. Pak boxer ukázal medaile a dostal ještě jednu navíc - pamětní od města. „A aniž bych chtěl něco naznačovat, ta naše je zlatá,“ žertoval při předávání starosta.
V boxerově obličeji se znovu objevily dolíčky...
 Rudolf Kraj před mělnickou radnicí, kde ho přijal místní staorsta. |
