Mohlo se mluvit o nadšení či úlevě, když se Jan Koller po šesti "nulových" zápasech rozstřílel. Po první trefě ale útočník Anderlechtu Brusel jen ledabyle zvedl ruce, jako by se nic významného nedělo.
Proč jste nejásal víc?
Já nejsem člověk, který něco moc prožívá. Zatímco veřejnost a novináři byli napjatí a nervózní, kdy se konečně trefím, tak se mnou to moc nehýbalo.
Došlo vám vůbec, že špatná série skončila?
Byl jsem rád, že jsem to konečně protrhl. Navíc šlo o první gól v zápase, ten bývá vždycky důležitý. Zvlášť proti Islanďanům, kteří v osmi lidech bránili, je potřeba trefit se co nejdřív.
Zahozená penalta vás připravila o hattrick. Čím jste ji pokazil?
Moc jsem zvednul míč, měl jsem ho poslat víc při zemi.
Nebylo to krátkým rozběhem?
Ne, já takhle kopu penalty už asi dva roky a při tréninku je normálně dávám.
Ze dvou kroků? Tomu se říká frajeřina.
Mně se to tak řeší nejlíp.
Čím se vám to řeší nejlíp?
Prostě je to nejlepší řešení.
Ale v čem? Cítíte třeba jistější střelu?
Ano, třeba.
Nebál byste se ji kopnout stejným způsobem na Maltě? Ta je zakletá, penaltu tam nedali Jan Berger a Jan Suchopárek.
Nemám strach. Ale záleželo by na situaci, jsme čtyři určení na penaltu. V sobotu ji Karel Poborský nemohl střílet, protože už nebyl na hřišti, na Pavla Nedvěda byl faul, tak také nešel. Pak je určený ještě Karel Rada. Mrzí mě každá neproměněná šance a penalta je nejvyloženější šancí.
Řada lidí si myslela, že mokro vám nesedí.
Já mám naopak rád, když se hraje na vlhkém trávníku. Míč má rychlejší odskok, dostane se ke mně rychleji. Když je sucho, tak na Anderlechtu před zápasem kropíme. Ale ne na moje přání.
Na Maltě bude sucho, nerovný terén. Vyrovnáte se s tím?
Musíme. Potřebujeme rychle vstřelit gól, jako proti Islandu. Pak to půjde dobře.
- pondělí 9. října 2000
