S americkým jachtařem Markem Mendelblattem, s nímž se vidí z celého roku maximálně šest měsíců, plánují zásnuby.
Jinak je víc než na souši na moři. Nedávno se zúčastnila mistrovství České republiky v chorvatské Vodici. Ten den foukal tak silný vítr, že byla etapa zrušena a zbytek posádky - šest mužů - si šel zahrát fotbal. Bývala by hrála taky.
Bylo zajímavé pozorovat, jak pozorně se k ní na souši chovají. Na vodě to prý bývá jiné, v zápalu boje ji občas počastují výrazy silnějšího kalibru. Tak to prostě v jachtingu chodí.
Často hodiny čekáte na dobrý vítr. Není to ztracený čas?
Je to hodně ztraceného času, zvlášť když se vhodného větru někdy vůbec nedočkáte. Jsem ale zvyklá a trpělivá. A potom -dají se mezitím dělat jiné věci. Já si s sebou na závody nebo na trénink vždycky beru práci, nějaké čtení nebo hry. Nestěžuju si jako ostatní, že se nejde na vodu, nesedím a nezapíjím to alkoholem. Prostě se nejede a musí se to vzít.
Berou vás muži na lodi jako členku posádky? Nebo jako dívku, za kterou udělají těžkou práci?
Zrovna ve Vodici jsem byla taktik a ten moc těžké práce nemá. Většinu kluků v posádce jsem navíc znala odmalička a můžu říct, že mě berou jako rovnocennou. Jsou na mě slušní a nemluví na mě sprostě jako mluví mezi sebou. Ti dva noví mě poznali teprve před závodem jako Lenku Šmídovou a bylo znát, že se ke mně chovali trochu s úctou a gentlemansky. Snažili se mi pomáhat, a když jsem dělala nějakou fyzickou práci, zeptali se mě, jestli nechci vystřídat, že to musí být dřina. Bylo to docela zvláštní. Jako člen posádky mám totiž dělat bez výjimky přesně to, co ostatní. Taky se tomu vůbec nevyhýbám.
Nezhrubla jste mezi nimi?
Určitě jsem zhrubla. Ale když mezi nimi nejsem, zase z toho vypadnu a mluvím slušně. Někdy od nich slyším strašné věci. Když jsem byla mladá a jezdili jsme na studentské závody, brala jsem si to osobně. Urazila jsem se a odešla na dvě hodiny pryč. Ale oni to tak nikdy nemysleli. Na lodi to tak chodí. Když něco nejde, třeba povolit provaz, musí se sprostě zařvat, aby dotyčný rychle zareagoval.
Platí to i na vás? Nebo by vám šla práce líp od ruky, kdyby vás o ni poprosili?
Kdyby byl čas, tak to třeba řeknou hezky, ale on nikdy čas není. Na lodi se všechno musí udělat strašně rychle. A čím rychleji se to udělá, tím rychleji loď jede. Tam není čas na "prosím tě"
A co typicky chlapská témata? Zapojujete se do nich vůbec nějak?
Chlapi na lodi probírají všelicos, i když přede mnou se stydí říct úplně všechno. Jednou mě překvapili, když při čekání na start třikrát obkroužili velkou motorovou jachtu, na které byly slečny nahoře bez a pak se dohadovali, jestli mají umělá prsa, nebo ne. Ptali se i na můj názor a já řekla, že podle mne jsou pravá. Ale to jsem si vymýšlela, protože jsem jim chtěla udělat radost. Já si ty slečny neprohlížela.
Jedno společenské pravidlo říká, že by žena neměla vyjít ven bez namalovaných řas a lesku na rtech, ani když jde jenom se smetím. Co vy, jak chodíte na loď?
Mně stačí obyčejný lůj na rty, používám ho vlastně pořád. Rtěnky bohužel nesnesu, maximálně lesky, ale to jenom do společnosti. Na vodu samozřejmě nepoužívám nic, ani voděodolné řasenky. Kdybych tam měla někoho balit, tak bych si třeba dala záležet.
Ale protože už máte vlastně sbaleno...
... tak už nemusím nikoho okouzlovat. Přiznám se, že si barvím tak jednou za měsíc řasy, protože mi je sluníčko strašně šisuje. Do té společnosti nebo do města se třeba jednou nebo dvakrát za týden nalíčím. Šminek ani moc nemám.
Stýská se vám na vodě po příteli?
Jsme spolu pět a půl roku a už to není takové stýskání, jaké to bylo na začátku. Člověk si zvykne. Samozřejmě se mi stýská, ale dovedu si odloučení nějak vysvětlit a odůvodnit. Myslím, že to vztahu jenom prospívá, jsme si vzácnější. A když jsme spolu, tak si čas víc a kvalitněji užíváme, než kdybychom spolu byli dennodenně.
Musíte si hodně důvěřovat. Nemáte nutkání vyptávat se? Nebo raději nechcete nic vědět?
Někdy náš telefonát vypadá asi takhle. Já volám a ptám se, s kým je. On že sám. Já na to, že si vymýšlí, protože tam někoho slyším. A on řekne, že tam má čtyři ženský. Tak co můžu dělat? (směje se)
Je vám třicet let. Plánujete svatbu nebo rodinu?
Rozhodně plánujeme, i když zatím nemáme žádné termíny.
Váš přítel je Američan. Už jste přemýšlela o tom, kde jednou budete žít?
Na to je čas. Oba jsme se víceméně upsali k tomu, že budeme závodit na další olympiádě, která bude za tři roky v Číně. To znamená, že spolu minimálně tři roky nikde bydlet nebudeme. Ani pokud se zasnoubíme, nebudeme mít stálý domov.
Jenže pak přijde další olympiáda, další tři roky...
Tahle olympiáda je určitě poslední. Respektive jestli bude další, tak po delší pauze. Na olympiádě v Číně mi bude třicet tři a to už mi opravdu budou tikat hodiny.
Na lodi jsem dost náročná
Pojedete tam s Američankou Kratzigovou?
Ráda bych s ní jela, ale za současného stavu to nejde - nemáme stejnou národnost. Pokud nepožádá o českou, tak spolu můžeme jezdit všechny možné závody, jen ne olympiádu. Ale i kdyby o naše občanství požádala, trvalo by to podle současných českých zákonů hrozně dlouho.
A co vaše sestra, která taky propadla jachtám, s ní by to nešlo?
Jezdila bych s ní moc ráda, je ideální i velikostí a vahou. Docela vážně jsme jeden čas uvažovaly o tom, že bychom jezdily společně na dvouposádkové lodi. Dokonce jsme letos v zimě strávily měsíc tréninkem na Floridě. Ale pak jsem si uvědomila, že to nejde. Pavla sice jezdila zhruba do patnácti let, ale pak měla asi dvanáct let pauzu, narodil se jí syn a je strašně pozadu. Trvalo by mnohem déle než tři roky, než bychom se sjely.
S mužem jet olympiádu nemůžete?
Nemůžu. Jsou třídy, které jsou otevřené, ale tahle je jenom mužská nebo ženská. A přitom bych strašně ráda jezdila s chlapem. Bylo by to lepší už proto, že jsou silnější a taky mrštnější než sedmdesátikilové holky.
Jsou i pohodovější?
Asi není lepší chlap než ženská, jenom si musí rozumět. Je těžké být s někým na lodi třeba osm hodin, navíc s ním cestovat, spát v hotelovém pokoji, vídat se každý večer u večeře. Ti dva si musí prostě padnout, to je jako ve vztahu.
Jaká jste v tom vztahu vy?
Strašně protivná. (směje se) Určitě náročná, nesnesla bych někoho, kdo by nebral jachting tak vážně jako já.
Kdy jste se naučila plavat?
To vám řeknu úplně přesně. Bylo to před čtyřiadvaceti lety v Chorvatsku, bylo mi šest. Ve slané vodě to jde snáz.
Máte ještě vůbec vodu ráda?
Jako dítě mě to ve vodě bavilo víc, teď jsem v ní minimálně. Jak jsem na slané vodě denně, tak mě to prostě neláká.
Na gymnastiku mě nevzali
Míváte někdy na lodi strach?
Největší strach mám, když člověk nejede tak, jak si představuje, stane se nějaká kolize, něco se mi porouchá na lodi. A pak mám občas strach z toho, že mě zabalí vlna, když se vracím na pláž. Občas se do takových vln vrhnu na windsurfingu a vím, jakou mají sílu. Když to člověka chytne, všechno mu to vytrhne, zabalí ho to, nacpe písek za plavky... Na lodi se do nich naštěstí dostanu málokdy.
Jste zručná i na další sporty?
To určitě nejsem, proto taky nic jiného nedělám. (směje se) Ba ne, dělám ráda různé sporty. Hrozně mě baví windsurfing, ráda jezdím na horském kole, lyžuju, hraju golf. Když jsem byla malá, zkoušela jsem třeba gymnastiku, ale tam mě nevzali, protože jsem byla moc dlouhá.
Neměla jste pak kvůli tomu komplex ze své výšky?
To určitě ne. Já měla jeden čas komplex z toho, že mám moc velká chodidla. Mám velikost čtyřicet.
Jste ve sportu spíš sólový hráč?
Myslela jsem, že ano a že mi budou dělat kolektivní sporty problémy. Vyzkoušela jsem ale sedmičlennou posádku na lodi a zjistila, že je příjemné, když se člověk může s tím druhým podělit o strasti i radosti.
