Na rybníku Pilák, kde časy měřili ručně, dráhy od sebe oddělovaly rozpůlené tenisáky, zdarma se rozléval svařák, pod shlukem diváků občas praskal led a Sáblíková v minus sedmi drkotala zubama.
Končí váš rok 2007. Popište ho jedním slovem.
Fantastický. Úžasný. Nejlepší.
Kdy vám bylo nejkrásněji?
V Salt Lake City na mistrovství světa, když jsem proti Pechsteinové zajela světový rekord na pětku. Ten závod mám nahraný a pouštím si ho na počítači pořád dokola. Nejmíň padesátkrát jsem ho už viděla.
Nejhůř jste se naopak cítila po podzimním pádu v Calgary?
Jo, to jsem měla strach, jestli vůbec budu v sezoně ještě startovat.
A pak jste upadla znovu...
Před Vánocemi při soustředění v Collalbu, letěla jsem přímo na lavičku. Když jsem se jí snažila vyhnout, narazila jsem na zmrazky kolem dráhy, roztrhla si kombinézu a taky zadek. Dva dny to bolelo, ale naštěstí nic zlomeného. Už bych mohla mít ty pády vybrané, ne?
Kdyby to šlo, co byste v uplynulém roce udělala jinak?
Nic. Všechno, co se stalo, mělo svůj smyl.
Nic vás nenaštvalo?
Což o to, já se umím naštvat skoro denně. Třeba kvůli problémům, které máme ve Žďáru. Nesmíme tu být pravidelně na stadionu, pořád nás odtud někdo z druhého klubu vyhazoval. Přijde mi divné, že v zahraničí se nás na ovál vejde při tréninku sto a tady se nemůžeme srovnat na asfaltové dráze, když je nás dohromady dvacet – jen proto, že oni to nechtějí.
Vše kvůli rivalitě dvou žďárských rychlobruslařských klubů?
Jo. Oni nám dělají problémy pořád. Ta závist je hrozná věc.
Otevřela jste si na ně pusu?
To nemá cenu. Jezdíme radši na asfaltovou dráhu v Novém Městě.
(Trenér Petr Novák: Přitom tu zdejší jsme kdysi postavili my. Teď ji mají oni pronajatou a ani přes intervence starosty nás tam nechtějí pouštět.)
Kdo ještě vás letos vytočil?
Takových lidí by se našlo. Trenér, brácha, kdokoliv z týmu. Já jsem startovací. Ale většinou mě naštvání zase rychle přejde. Když byl brácha malej, vždycky jsme se seřezali. Já vyhrávala. Teď by to asi dopadlo opačně.
V čem vás rok 2007 nejvíc změnil?
Možná jen v tom, že jsem opatrnější. Při různých kravinkách, třeba při tréninku v lese, už nejdu do všeho po hlavě. Hlídám se, aby se mi něco nestalo.
Zmoudřela jste?
Zase tak moc bych si nefandila.
Tvrdila jste o sobě, že jste hodně dětská. To platí dál?
Určitě. Mně se to líbí.
Co? Být dítětem?
Jasně. I když dospějete, neměli byste zapomínat, z čeho jste se radovali, když jste byli malí. Měli byste se umět těšit ze všeho.
Dovedete si představit, že jednou budete chodit denně ráno do práce?
Ne. Ale vím, že ta doba nastane. Proto si užívám toho současného života.
Ve vašem týmu mají převahu kluci. Provokují vás často?
Ani ne. Spíš mě chrání. Třeba v Erfurtu. Ireen Wüstová se se mnou začala z legrace prát. Kluci na ni hned naskákali a úplně ji zbouchali. Až jsem je musela uklidňovat: Ježišmarjá, nechte ji, to je v pohodě.
Trenér o vás v dobrém říká, že jste čím dál "oprsklejší". Souhlasíte?
Co mě naučil, to má. (směje se)
Dokáže vás po devíti letech, co se znáte, ještě překvapit?
Ale jo. Naposledy tím, že i když nesnáší výstřední elektroniku, dostala jsem od něj k Vánocům výstřední mobil, po kterém jsem toužila.
Co jste mu dala vy?
Notebook. Kleknul mu. Potřeboval nový.
Nakupujete drahé věci, na které byste dřív nepomyslela?
Možná letos před Vánocemi. Chtěla jsem udělat radost co nejvíc lidem. A bylo mi jedno, jestli za to dám 10 nebo 20 tisíc.
A sama pro sebe?
V Heerenveenu jsem si pořídila nové chrániče, kouč mi je ztratil.
Víc nic? Třeba tyčkařka Isinbajevová si myslí na jachtu.
Tu nechci, mám strach z lodí, že se potopí. Asi jsem se neměla dívat na Titanic.
(Novák: Víte, po čem touží? Chtěla by mít příští rok vlastní barák na splátky.)
Jak by měl vypadat?
S malou posilovničkou, velkou televizí – a hlavně aby tam bylo hodně místa.
Pořád máte doma v pokojíku skladiště?
Jo. Ten náš byt 3+1 je pro čtyři lidi fakt malý. Různé poháry a ceny strkám už jen do krabic pod skříněmi. Není je kam vystavit.
Máte závodní brusle "jen" za 20 tisíc korun. Ty nejlepší stojí 90 tisíc. Proč je nechcete?
Protože mám ráda věci, na které jsem zvyklá. A na těch současných bruslích se mi daří.
Není vám líto, že v rychlobruslení jsou menší prémie než v tenise nebo lyžování?
Takhle o tom nepřemýšlím. Nezávodím kvůli penězům, ale protože mě to baví. Peníze? Když budou, tak budou.
Víte vůbec, kolik jste letos vydělala?
To ví hlavně kouč. Já to mám někde napsané. (Za rok vyhrála po zdanění asi 650 tisíc korun. Nejvíc za celkové vítězství ve Světovém poháru, 280 tisíc.)
Vedli vás rodiče k tomu, abyste byla šetřivá?
To si nepamatuju. Asi jo.
(Novák: Já jí kvůli penězům promlouvám dost do duše. Martina je totiž schopná koupit komukoliv cokoliv. Proto letos nakoupila extra drahé dárky. Ale musí si uvědomit, že 100 tisíc jsou velké peníze. I dárek za pětistovku udělá radost. Musí myslet na zadní kolečka.)
Jak se k vám teď ve Žďáru chovají lidé na ulici? Jinak?
Normálně. Vždyť mě tady znají. Navíc já nikam moc nechodím, maximálně tak s mamkou nakoupit.
Zvednou na vás ještě rodiče hlas?
Občas. Kvůli maličkostem. Třeba když si nechci vzít ven zimní bundu.
Čím si vyčistíte hlavu, když zrovna netrénujete nebo se neučíte?
U televize – ale tam si většinou zase pouštím rychlobruslení. Teď jsem o Vánocích viděla pár pohádek. Jenže když už vím, jak dopadnou, nebaví mě.
Co umíte uvařit?
Moc toho nebude. Čaj, vajíčka, gulášovou polívku a nějakou tu omáčku.
Jste fintivá? Dáte na módní trendy?
Já? To teda ne... Kupuju si jen sportovní věci. A řasy si namaluju tak pětkrát do roka.
Už jste si někdy oblékla večerní šaty?
Nikdy. Nejsem na ně ani stavěná. Loni jsem si je zkoušela před vyhlášením Sportovce roku a bylo to strašné.
Tak v čem se jednou budete vdávat?
Nejspíš v teplákách... (rozesměje se). Na ledě, to by se mi líbilo.
