Narodil jste se v roce 1972, tedy v době, kdy váš tatínek vyhrál olympiádu v Mnichově. Chápu, že z takhle útlého věku nemáte vzpomínky, ale třeba na další olympiádě v roce 1976 byl stříbrný a o další rok později byl už podruhé vyhlášen nejlepším sportovcem Československa. To si musíte pamatovat, ne?
Já se narodil v březnu 1972, takže když jel táta na olympiádu do Mnichova, byl jsem na světě jenom pár měsíců. Upřímně nevzpomenu si přesně, od jaké chvíle jsem ten kolotoč jeho dřiny, odříkání, ale i úspěchů začal vnímat. Vyrůstali jsme v tom s bratrem, který se narodil dva roky po mně, v podstatě odmalička. Mimochodem táta je dosud jediný československý olympijský vítěz a také jediný československý mistr světa – dvojnásobný – v řeckořímském zápase. Když v květnu po delší nemoci umřel, našel jsem jeho zápisky a vzpomínky sepsané na stroji, které kdysi vyprávěl ostravskému novináři (Vladimírovi Doležílkovi, pozn. red.). Dost mě to citově zasáhlo, vrátil jsem se do dětství a některé situace prožíval znovu. Jiné jsem ovšem zase vlastně vnímal poprvé.
Před finálovým dnem s trenérem zjistili, že má táta 3 kila navíc. Musel do haly běžet kolem řeky, aby kila shodil.
