Na koních má nejraději jejich krásné a moudré oči. Asi nejkrásnější a určitě nezapomenutelný byl den, kdy poprvé dostala do ruky otěže a mohla si koně vést sama. A že koně jsou její životní vášeň, ilustruje taky motto, kterým se řídí: „Žádná hodina života není ztracena, pokud je strávená v sedle.“
Právě hodina rozdělená do dvou polovin je dávka, kterou Anastasja každý týden tráví tréninkem na hřbetu své Dominique. „Pro koně je psychicky náročné jezdit s hendikepovaným jezdcem a já ji nechci unavit ani přetížit. Chci, aby mě měla za odměnu, aby se na mě vždycky těšila,“ říká 23letá jezdkyně o své parťačce, kterou má ustájenou v Podolance za Prahou. „Ona ví, že po mém tréninku dostane dobroty, přinesu jí meloun, banány, mrkve. Trénink se mnou má spojený s tím, co má ráda.“
Jsou koně, kteří by na sobě nesnesli jiného než zdravého jezdce, ale Dominique je jiná. „Neuvěřitelně inteligentní a charakterní,“ chválí ji Anastasja, vedle sportu taky studentka práv na Karlově univerzitě. „Hned, co jsem na ni sedla poprvé, jsem byla schopna jezdit sama. Ona moc dobře ví, kdo na ní sedí. Pod zdravým jezdcem si dovolí daleko víc, ví, že může zazlobit, zacválat, ale když na ní sedím já, tak i když se něčeho lekne, nesmí uskočit a shodit mě.“
Snad proto je kobyla tak vnímavá, že je jí už deset a je v ideálním závodním věku. Snad proto, že jejich spojení funguje už tři roky, což je obvyklá doba zvykání si jeden na druhého. A snad taky proto, že drezurní závody absolvuje Dominique i se zdravými jezdci, kde si vybije nastřádanou energii. „Míša Habásková se mi o koně stará a také na něm jezdí, protože já jezdím jen v kroku a nemůžu mu dát takovou práci, jakou potřebuje. Kůň se musí pořádně vyběhat,“ vysvětluje Vištalová.
Před časem do její lásky ke koním zasáhl tenis. Byť toho kluka s tenisovou raketou vídala jen v televizi, nikdy se nepotkali osobně. A přece jí Tomáš Berdych zásadně ovlivnil život. Nadační fond nejlepšího českého hráče totiž před časem Vištalové vyšel vstříc s finanční podporou, díky které mohla absolvovat další tréninkové lekce - a taky závody.
Po dvanácti letech tréninku se česká parajezdkyně vyšplhala výkony stabilně k hranici 68 procent výkonnosti, zatímco vítězové mívají o pět až sedm procent víc. Vištalová patří do kategorie 1, neboli k jezdcům s nejtěžším postižením, kteří závodí jen v kroku a různých prvcích. Kvůli svému postižení má povolené speciální pomůcky, jež suplují zcela nefunkční dolní končetiny, a tudíž smí používat dva bičíky i hlasové pokyny. „Mám horší prostorovou orientaci, takže cviky – různé kruhy, vlnovky – jsou pro mě obtížné,“ říká. „Když má mít kruh osm metrů, tak holt nesmí mít devět. A udržet koně ve stabilním tempu je taky náročné.“
Na mistrovství republiky triumfovala Vištalová letos pošesté v kariéře, potřetí v řadě a podruhé se svou Dominique. Ve světové konkurenci jezdců skupiny I je aktuálně jedenáctá ze 41 jezdců. Ve světovém žebříčku čítajícím všechny stupně handicapu jí patří 38. pozice ze 214 jezdců. I proto, že na rozdíl od nejlepších zahraničních jezdců neobjíždí všechny špičkové závody a chybějí jí cenné body do hodnocení.
„Svoje starty jsem si musela rozvrhnout tak, aby byly pokud možno co nejblíže Česku,“ vysvětluje. Třeba ty poslední se konaly ve Velké Británii, kam by přeprava koně i celého týmu stála obrovské peníze. „Takže mítinků na vzdálenějších místech se nezúčastňuju. Letos jsme měli tříhvězdový mítink u nás v Královickém dvoře u Slaného, potom jsem vyrazila do Mannheimu na jezdecký festival a do Rakouska.“
I se Světovými jezdeckými hrami v Tryonu, kde skončila čtrnáctá, málem bylo všechno jinak. Cesta do USA je totiž násobně nákladnější než řadový evropský mítink a ona dlouho nedokázala rozpočet naplnit. „Jen letenka pro koně stojí 250 tisíc,” vysvětluje.
Když už se smiřovala s tím, že její sen se tentokrát nenaplní, zazvonil telefon: Dobrý den, jsme ochotni vám nabídnout pomoc a podporu při jezdeckých hrách. Pojedete? „Ozvali se mi z nadace manželů Renáty a Petra Kellnerových a já byla úplně v šoku. Splnil se mi sen!“ je vděčná.
Stejně ale v celé této misi jde o něco úplně jiného a cennějšího než všechny metály a diplomy. „Je to obrovská seberealizace a antistres, když po škole a práci vejdu do stáje, a tam stojí zvíře, které mě vítá a těší se na mě. To ze mě najednou spadnou všechny problémy,“ říká Anastasja Vištalová.
A pak dodá ještě jeden podstatný pocit, který usednutím do sedla pokaždé získává a o který ji život už na začátku připravil: „Kůň mi dává nohy.“
