"Tahače jsou pořád chlapárna," odfrknul si po první testovací jízdě s buggyrou, sundal si helmu a z hlavy se mu v mrazivém dopoledni kouřilo.
Bylo kolem desáté ráno, když se Landa chystal na obnovenou premiéru v tahači po dlouhých 11 letech. Krátká rozcvička, pak už hurá do kokpitu roudnického trucku. Když kráčel do kabiny, sledovalo ho šest fotografů s jedním kameramanem. A zpěvák, závoděním pohlcený, byl rázem v rauši.
"This is helma," povídal Landa do kamery. "This is smrad," ukázal dovnitř helmy. "A this is hlava," spojil češtinu s úmyslně legrační angličtinou. Přítomné bavil dál. Přilbu si nasadil na holou lebku a pravil: "And this is combination of helma, smrad and hlava." Načež se do přilby začal bouchat: "A teď si můžeme zaboxovat, nic mě nebolí."
Vylezl do kabiny, usadil se, ruce položil na volant. Najednou zjistil, že mu chybí rukavice. "Do tahače stačí palčáky!" zvolal.
Trochu paniky v něm vyvolalo, když se rozhlédl po páčkách, tlačítkách a různých hejblátkách, kterými se to v tahači jen hemží. "Fucking gombíky, vůbec nevím, na co jsou," zděsil se Landa, ale technický ředitel roudnické stáje Robin Dolejš ho uklidnil: "Nebudeš muset na nic sahat."
"Řazení nějak asi pochopím," nebál se Landa. "Zatím kašli na ty půlky (půlstupně)," vyzval ho Dolejš. "Se... na ně," zemitě souhlasil zpěvák. "A musím myslet na to, abych neřadil bez spojky. Mám to navyknuté ze závoďáku."
Dolejš ho ubezpečil: "Tady bez spojky prostě nezařadíš." Landa: "Nebóóóój." Při prohlížení čudlíků na volantu, z nichž se jedním přepínají údaje na displeji, si otec tří dcer ulevil: "Bože!"
Výjezd z depa na autodromu byl ještě malinko nejistý, Landa si vůz osahával. První kolo pomalejší, ale s každým dalším zrychloval. Ani se mu nechtělo končit. Dolejš v legraci vzal vlajku Buggyry a se slovy "My ho z toho nedostaneme!" běžel Landovi odmávat cíl. Zpátky do depa dorazil už jako suverén.
Daniel Landa v buggyře
Testování buggyry na autodromu v Mostě.
Daniel Landa se na skok vrátil do tahače, vyzkoušel si buggyru.
"S tahačem jsme kámoši, ale ještě ne bratři," křenil se Landa, který asi jen o tři vteřiny zaostal po první jízdě za dvojnásobným mistrem Evropy Davidem Vršeckým. "Jel jsem v klidu. Nechci s tím vyhučet, není to moje vozidlo."
Moderní tahač ho okouzlil. "Je to docela velký skok. V řazení, ve funkčnosti auta, i motor je výkonnější, než jsme mívali my." Jen brzdy se mu nelíbily. "Mají posilovače. Stačí trochu šlápnout a kola stojí. V našich autech, ať už jde o autokros, rallye nebo motokáry, co na noze, to na kole. Tady to neplatí a já v tom mám zmatek. Nevím, kdy přesně šlápnout na brzdu."
Testy si i tak užil. Vždyť motorsport je svět, kde je jako doma. "Závody jsou pro mě druh meditace, druh fungování ve vesmíru za volantem auta. Najednou mám tělo, které je z plechu, má motor a já jsem jeho mozek. Jako dřív rytíři na turnajích. V rallye se řítíte lesem jako oni. Jenže stodevadesátkou," svěřil se hlavní hrdina filmu z prostředí rallye Tacho, který režírovala jeho žena Miriam.
V trucku je rychlost omezená na 160 km/h. "Tahače jsou o přesnosti," tvrdí Daniel Landa, který s kolosem SISU na přelomu tisíciletí závodil v mistrovství Evropy. V roce 2000 nasbíral 265 bodů a skončil celkově pátý, v Mostě v téže sezoně dojel druhý a třetí.
David Vršecký ve voze buggyra
David Vršecký
Teď má jiné disciplíny: rallye, motokáry, kterým propadly i jeho dcery, a okruhový speciál Praga. "Pragovka nám jezdí třístovkou, ale to už pak přestanete vnímat. Jde o zvyk," míní zpěvák.
Trémou před testováním špičkového tahače netrpěl. "Když se potápíte mezi žraloky v 25 metrech na vlastní nádech, nemůžete pak už být nervózní. Nervozita omezuje v tom být přesný."
Ani strach prý za volant nepatří. "Je velkou chybou. Neměl by tam být ani adrenalin, ale s tím problémy nemám, ten necítím. Jediné, co cítit můžete, je respekt."
