„Jako divák jsem na závodech truck trialu úplně poprvé. Naživo jsem to nikdy neviděl, vždycky jen v televizi, a tam mi to přišlo hrozně zajímavé. Kolikrát byly některé manévry až dechberoucí,“ svěřil se s pocity rodák z Liberce, který jako jediný Čech v historii motosportu usedl za volant formule 1.
Zdá se, že jste si návštěvu Pístovských mokřadů skutečně užil...
To ano, protože je fakt neuvěřitelné, co tady účastníci všechno vyjedou, jaký náklon mají... Je zážitek vidět něco takového na vlastní oči.
Takže příště přijedete na Vysočinu znovu?
Ani nebudu muset, já totiž na Vysočině bydlím. Konkrétně v Náměšti nad Oslavou.
Původem jste ovšem z Liberce. Co vás zaválo na Vysočinu?
Ále, takhle jsem jel jednou kolem Náměště... (směje se) Ne, žil jsem asi osm let v Německu a těsně před covidem jsme se rozhodli vrátit. A protože jsme očekávali narození dcer – dvojčat – a měli jsme už čtyřletého syna, tak jsme zakotvili v rodišti mojí ženy. V Náměšti má rodiče, kamarády, takže vím, že o rodinu je dobře postaráno, když odjíždím na závody nebo na akce podobné tady té v Pístově.
Tomáš EngeČeský automobilový závodník se narodil 11. září 1976 v Liberci. Coby kluk sice zkoušel nejprve hokej a také skoky na lyžích, nicméně díky svému otci Břetislavu Engemu, bývalému automobilovému závodníkovi, měl stejně nejblíže k motoristickému sportu. Ve své kariéře startoval Tomáš Enge snad se všemi auty a monoposty různých technických specifikací. Doposud je také jediným Čechem, který usedl za volant formule 1. |
Jaký je podle vás život v Náměšti, potažmo na Vysočině?
Je to moc krásný kraj, jsou zde milí lidé. Víte, já můžu bydlet kdekoli, jen se vyhýbám velkým městům. Proto se mi v Náměšti líbí. Vyhledávám spíš klidná místa, kde není hodně lidí ani aut. Toho si užiju dost na závodech.
Tak se pojďme u závodění na chvilku zastavit. Pořád ještě máte i po těch letech chuť měřit s někým síly?
Jsem závodník tělem i duší, tudíž ve chvíli, kdy mě někdo vyzve na souboj na trati, většinou podlehnu a snažím se zajet co nejlépe. Pořád chci ještě porážet soupeře a čas.
Nesklouzne člověk po tolika letech do jakési automatičnosti? Dokážete se stále soustředit na maximum?
Ale to je právě výhoda starších závodníků, že po zkušenostech, které za celou kariéru posbírali, jedou uvolněně, strojově přesně. Jasně, reakce se s věkem zpomalují, zhoršují se oči, ovšem člověk jede přesněji. A nic už ho tolik nepřekvapí.
Určitě předáváte zkušenosti začínajícím závodníkům. Máte nějakou univerzální radu? Nebo nějakou, kterou jste vy sám kdysi dostal a řídíte se jí celý sportovní život?
Rad, kterých člověk dostal, je spousta. A pořád bude. Akorát, čím víc zkušeností máte, tím víc je musíte filtrovat. Kolikrát si říkáte: Sakra, já všechny poslouchám namísto toho, abych se řídil instinktem. Vždyť tohle už znám, zažil jsem podobnou situaci mockrát, proč nejedu podle sebe. Ale počkejte, mám jednu radu – nebo možná přísloví – cíl závodu je až pod šachovnicovým praporem.
Cokoli se stalo předtím je nepodstatné?
Přesně tak. Můžete být celou dobu první, ale pokud jako první neprojedete i cílem, nic to neznamená.
Enge věří i mladým dravcům: Russell může být černým koněm šampionátu F1 |
Máte ještě nějaký závodnický cíl nebo sen?
Moc rád bych jel znovu Dakar, který jsem loni absolvoval poprvé. A pak bych chtěl podesáté na 24 hodin Le Mans. Nevím, jestli se mi to ještě povede, ale byla by to třešnička na dortu. Každopádně i těch dosavadních devět bylo krásných.
Pořád jste jediným Čechem, který závodil ve formuli 1. Co člověk potřebuje, aby se dostal až na tenhle vrchol? Je to jen o píli, talentu, nebo je nutná i pořádná dávka štěstí?
Určitě je v tom talent i píle, ale hodně štěstí taky. Potřebujete sponzory, kteří zafinancují vývoj jezdce. A já to štěstí měl v podobě manažera, jenž pro mou cestu sponzory našel a získal.
Pístovské mokřady, to je například i jízda bahnitým terénem. Má své kouzlo pro jezdce i diváky.
Považujete právě období, kdy jste si vyzkoušel F1, za nejlepší ve své kariéře?
Já zkusil snad všechny druhy motoristických disciplín a kategorií. Závodil jsem v Austrálii, v Asii, v Americe, v Mexiku... Moc takových jezdců v Evropě není, proto jsem za to všechno rád. A ano, vrcholem toho všeho byly tři závody F1.
Přitom z vás klidně mohl být úspěšný hokejista nebo skokan na lyžích...
Je pravda, že mě tatínek kdysi dal na sportovní základní školu, kde jsem hrál hokej, ale moji vrstevníci mě začali brzy přerůstat, já na ně neměl – a tudíž mě to nebavilo. A skoky na lyžích mi zase vůbec nešly. No a pak mi bylo nějakých dvanáct a to už táta začal připravovat doma v garáži závodní auta. Nejprve jsem ovšem začínal na motokárách.
Jinými slovy, hokej a lyže byly jen zpestřením před startem vaší motoristické kariéry?
Tatínek mě potřeboval udržet u sportu, abych nedělal blbosti. (usmívá se) Za nás nebyla možnost jezdit na motokárách třeba v pěti nebo šesti letech. Malé motokáry tehdy neexistovaly.
Teď už ovšem existují, takže váš malý syn na nich jezdí? Půjde jednou ve vašich a dědových šlépějích?
Zatím ne, loni začal bruslit a v hokeji budeme letos pokračovat. Chci, aby měl aktivitu, která ho bude bavit. A jestli jednou bude závodit, nebo ne? To se uvidí.
Mimochodem když už jsme zase u závodění, dokážete se ovládat při běžném řízení, nebo i na silnici máte potřebu s ostatními soupeřit?
Ne, to vůbec, já se vybouřím právě jen na závodní trati, na normální silnici se nezávodí. Navíc mám velkou rodinu, takže i zodpovědnost. Proto jezdím tak, abych se ze všech cest pokaždé vrátil domů.
