Karel Loprais (vlevo) je pro české fanoušky ikonou Dakaru. Vpravo je jeho synovec Aleš, který už také o slavné rallye může vyprávět.

Karel Loprais (vlevo) je pro české fanoušky ikonou Dakaru. Vpravo je jeho synovec Aleš, který už také o slavné rallye může vyprávět. | foto: www.loprais.cz

Kouzlo dálek a dobrodružství i úspěchy. Proč tolik milujeme Dakar?

  • 2
O víkendu odstartoval slavný Dakar, kam letos vyrazilo 33 Čechů. Zatím se nedojela jediná etapa.

Někdo si četl pohádky či komiksy, jiný – tak jako Martin Prokop – měl jako kluk u postele knížku o Dakaru a Karlu Lopraisovi.

„Hltal jsem ho, fandil mu, pročítal knížku a obdivně koukal na obrázky. Právě on je tou osobou, která mě k rallye přivedla,“ líčí 33letý Prokop.

Ještě že tak. V rallye už je juniorským mistrem světa, čtyři roky závodí v prestižní třídě WRC a od soboty poprvé polyká kilometry slavného Dakaru. „Snil jsem o tom dlouho.“

Když Karel Loprais sedí za stolem v oblíbené restauraci ve Frenštátu pod Radhoštěm a zprostředkovaně poslouchá Prokopovy věty, jeho vousy rozevře úsměv a v hlase je poznat kus hrdosti. „Vyrůstala na nás děcka a já jsem rád, že to motivovalo i Martina.“

Nebyla F1, tak ať žije Dakar

Při všem respektu k motocyklistovi Mirku Kubíčkovi, opomíjenému emigrantovi, který byl v roce 1983 vůbec prvním Čechem na Dakaru. Rovněž k Jiřímu Moskalovi a jeho posádce Liazu, které socialistické Československo bralo v roce 1985 za ty oficiálně první a kteří už tehdy vzbudili v tuzemsku o závod nebývalý zájem, je bezpochyby Karel Loprais tím, kdo v Čechách zažehl dakarskou vášeň.

Po jeho prvním triumfu ze šesti, v roce 1988, se stal uznávanou sportovní personou a mužem, kterého na kraji čtyřicítky poznávaly davy.

„Absolvovali jsme stovky besed a výstav. Lidi se zajímali, protože jinak neměli šanci se o Dakaru cokoliv dozvědět. V novinách byly jen útržky, do noci tak vysedávali u rádia, aby zaslechli nějaké kusé informace o nás. F1 se tady nedala sledovat, a tak byli lidi vděční za Dakar.“

Karel Loprais a jeho Tatra 815 viseli mnohým klukům – včetně autora textu – v dětském pokoji. Obraz dakarské mánie na sklonku socialismu dokresluje fakt, že se jen zaprášilo po 50 tisících výtiscích knihy Paříž–Alžír–Dakar, kterou napsal v roce 1988 novinář Jan Králík. A muselo se dotisknout dalších 50 tisíc. „To je dnes nemyslitelné. Knížka je to krásná a doteď chodí lidé, abych se podepsal,“ vypráví Loprais. A byla osudovou i pro Prokopa.

Vlastně ale není překvapení, že Dakar v Češích probudil takové vášně. Jednak v něm byli úspěšní, což je vždy první předpoklad ke zrození tradice, jednak jsou pohlceni kouzlem dálek a dobrodružství.

Ač nemají moře, touží být námořníky, ač nejvyšší hora měří 1 603 metrů, zdolávají osmitisícovky. Navíc jsme národ, který hltal cestopisy Zikmunda s Hanzelkou, hitem jsou filmy o výpravách žlutým trabantem. „Dobrodružná nátura je v mnoha lidech, ale mám pocit, že Češi jsou schopni vše dotáhnout do konce. Spousta lidí by toho trabanta po cestě zahodila do příkopu, ale ti chlapi se nevzdají, rozmontují ho a zase složí,“ říká Loprais.

S ním souhlasí i reportér Českého rozhlasu Jan Říha, který je teď na svém 11.Dakaru. „České ruce si v extrémním prostředí vždy dokázaly poradit. A Loprais a spol. byli reprezentanti, co udělali díru do světa.“

Že má Dakar v Česku zvláštní postavení, ukázala 90. léta a následná dekáda. Najednou v cíli u Růžového jezera v Dakaru postávaly desítky českých fanoušků. Řada z nich si zkusila třeba na motorce mimo soutěž část rychlostních zkoušek, další poprvé vjeli do dun.

Když v roce 2001 po druhé z pěti výher spatřil Josef Macháček, závodník na čtyřkolce a vedle Lopraise další výrazná dakarská osobnost, partičku v hokejových dresech z Nagana, rozbrečel se. „A my s ním,“ vzpomíná Martin Peleška, jeden z příznivců.

Nemáš peníze, je konec

Je férové přiznat, že kdyby dnes Loprais i další byli na startu, nejspíš by skončili mezi poraženými. Za těch 30 let je rallye jinde. Je rychlejší, extrémnější, víc se dbá na fyzickou připravenost, kolem každého týmu je ansámbl mechaniků, zatímco Loprais si při svých prvních štacích s mechanikem a navigátorem opravovali auto sami.

Pionýrské začátky měly jistou romantiku a přinesly i řadu příběhů, kterým se dnes protagonisté smějí. Tak třeba v prosinci 1984 zůstaly při cestě do Paříže dvě liazky na den a půl viset v Rozvadově, protože nikoho nenapadlo, že na Západě platí pro kamiony přes (nejen) vánoční svátky zákaz řízení.

Tatrovákům se o rok později cesta prodražila, neboť zapomněli, že mají speciální značky, které za hranicemi neplatí. Motorkář Pavel Ort se zase o účast na Dakaru snažil tři roky. Na Silvestra 1987 skutečně stál na startu ve Versailles, jenže hned po prologu odstoupil. Zaplatil startovné, peníze na benzin jsou v pařížské bance, jenže on nemá žádný doklad, jak se k nim dostat. A tak vzdává...Když zdrcený dorazil do firmy, kde chtěl zanechat motorku a jet domů, šéf té společnosti mu dal hotovost a on v Dakaru pokračoval.

Skok do dneška. Bez 10 milionů korun ani nemá cenu v kategorii kamionů budovat tým. Dakar není jen 14 závodních dnů, nýbrž se změnil v celoroční záležitost. A právě kamiony jsou kategorií, která Čechy historicky tolik láká.

Flaška slivovice a na Dakar

„Dakar má renomé a my můžeme v tradici liazáků a tatrováků pokračovat,“ říká Tomáš Vrátný, jeden z kamioňáků na Dakaru.

Ačkoliv už i on má dva soutěžní dny za sebou, není u jeho jména, stejně jako u ostatních, žádný čas. Hned úvodní 11kilometrový prolog byl po havárii vozu, po níž zůstávají dva diváci v kritickém stavu, zrušen. V neděli se zase kvůli přívalovým dešťům nezávodilo vůbec.

Ale zpět k historii. Za českou popularitu kamionů může i to, že je snazší získat materiál, se kterým lze bojovat o elitní desítku. Zatímco v osobních autech či motocyklech je takové zboží jen pro vyvolené. A je mnohem těžší se do startovní listiny vůbec probít.

Motorkář Rudolf Lhotský se na Dakar hlásil už před čtyřmi roky. Neuspěl. Až když úspěšně objezdil dálkové závody, otevřely se mu letos dveře. To cesta kamioňáků je snadnější.

Jsou to jen čtyři roky, co se Tomáš Vrátný jako jeden ze sponzorů svezl s Alešem Lopraisem v tatrovce. „A myslel jsem si, že je to moje poslední hodinka.“

Nebyla a Loprais mu kamion vzápětí půjčil, ale i tak jízda Vrátného nikterak nenadchla. „Pak ale přišel litr slivovice a sázka, že když si Aleš se mnou udělá potápěčský průkaz, tak já s ním půjdu do závodění. On ho udělal a já musel dělat řidičák. Po třech měsících, co jsem v tom seděl poprvé, jsem jel Rallye Hedvábná stezka a po ní jsem začal uvažovat o Dakaru.“ Letos jede počtvrté.

Jeho příběh je vedle Prokopa jen dalším důkazem, že Karel Loprais nasměroval na Dakar mnohé, byť často nepřímo. V případě Vrátného za to může Lopraisův synovec Aleš, jemuž zase směr ukázal strýc.

Zkrátka, za dakarskou láskou Čechů stojí Karel Loprais.

Kdo také jiný?


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž