Je po sezoně. Jaká byla?
Jaká, jaká. Nejpřesnější asi bude, když řeknu, že smutná. Ne zmatená. Hm. Asi obojí.
Tak jinak. Kam byste letošek ve své kariéře zařadil?
Bylo to hodně zmatené, ačkoli vše začalo senzačně. Stal jsem se továrním jezdcem Aprilie, v Japonsku jsem málem vyhrál... Ale pak to šlo pomalu dolů a dolů. Hodně to ovlivnil můj pád v Jižní Africe. Když pořád nepřicházely výsledky, pocítil jsem velký tlak, psychika byla rozbitá a to je nejhorší. Cítil jsem ze všech stran, že musím zajet.
Stáj CWF Matteoni, za kterou jste ve stopětadvacítkách reprezentoval značku Aprilia, jste si ale chválil.
Všechno vypadalo velmi dobře, ale časem se ukázalo několik věcí. Zaprvé, stáj se těžce učila apriliím, proto ta zadření motorů a mé pády. Zadruhé, když nepřicházely výsledky, továrna začal upřednostňovat jiné stáje. A k tomu ta má psychika.
Takže další špatná zkušenost s italskou stájí? Po týmech Pileri či Italjet?
Stalo se, už to nemá cenu dál rozebírat. Ale jsem rád, že se ukázalo, že hlavní chyba nebyla ve mně. Mí nástupci u Matteoniho, Ivan Goi či letošní mistr Evropy Andrea Simoncelli, v týmu také nic nepředvedli.
Ve dvěstěpadesátkách jste se tedy našel?
Určitě. Už v Brně, kde jsem jel poprvé, se ke mně dostaly samé kladné ohlasy, ačkoli můj výsledek nebyl nijak oslnivý. Těšilo mě, že to byly hlasy lidí, kteří závodům hodně rozumí. Od mechaniků z týmu Kurz i z jiných stájí. No a pak jsem se pořád zlepšoval a bodoval. A co je důležité, závodění se silnější motorkou mě velmi baví.
- úterý 5. listopadu 2002
- 16
