Za těch pět dní, co strávil ve Val di Fiemme ve stanu, pořádně zarostl, ruce má špinavé, jako by se celou dobu nemyl, jeho těžký kabát je na dálku cítit od kouře. „Co tady děláme? Bavíme se,“ říká a potřetí si pokouší zapálit kousek cigarety, který mu zbyl od večera. Jednou potáhne a cigareta zase zhasíná. Zahazuje ji.
Jmenují se Saltnes Türn a Beksom, jsou z Norska a cestují na každé mistrovství světa v klasickém lyžování. Elektrikáři, prodavači, jeden dělá v kamenolomu, druhý je šéfem firmy s kreditními kartami. Ráno jsou rozespalí, dopoledne výskají u tratí, s bubny a zvonci strhávají ostatní, večer u stanů rozdělají ohně a hodiny vykládají a popíjejí. S pořadateli si domluvili, že mohou používat sprchy v areálu.
Poznáte je snadno, jsou oblečení ve starých tradičních šatech, k tomu jim na prsou svítí startovní číslo, které se obvykle rozdává závodníkům před lyžařskými závody.
Určitě je nepotkáte u McDonald´s, jsou to lidé tradice. Večer si na ohni připraví kuře, jehněčí nebo lososa. Mají na sobě staré pohorky, staré kalhoty, staré kabáty, na kterých jim visí malé vlajky, zvonky a otvíráky. Chlápek v huňatém hubertusu má na klopě odznak Lenina.
Každému bez výjimky se na hrudi kolébá dřevěná nálevka - anebo rovnou dvě. Vypadají jako o něco větší dýmky, Norové z nich pijí. „Tu větší mám na pivo, tu menší na aquavit,“ haleká dvoumetrové chlapisko ve slunečních brýlích. Aquavit je tradiční ostrý nápoj, pálenka.
Kafe, pivo, aquavit, to jsou jejich nejčastější tekutiny. S nimi se Norové probouzejí a s nimi chodí ve tři v noci spát. Copak jim není zima? Prý ne, ani v noci, kdy teplota míří pod minus pět. Drží se toho, co se říká v Norsku: Není špatné počasí, špatné je jen oblečení. Navíc ve stanu mají položené dřevěné latě a uprostřed stojí malá kamínka.
„Když se zachumláš do spacáku, je pohoda. Jenom u krku si dej pozor, nesmí ti tam foukat,“ vypráví Björne Isaksen, kuchař z Dánska, který žije už dvacet let v Norsku. Je jedním z maskotů výpravy. Hrdě ukazuje dřevěný amulet z legendárního běžeckého závodu Birkebeiner. Stojí na něm: 8997.
Tolikátý se Isaksen loni umístil v závodě na 58 kilometrů. „No jo, ale já jsem se učil lyžovat jenom hodinu a půl. A to byli dva závodníci ještě za mnou, nebyl jsem poslední.“ Dva dny poté nemohl dojít ani na záchod, jak ho bolela třísla, ale vydržel.
Oheň dohořívá, stany padají k zemi a desítky věcí se skládají do karavanu, který stojí za autobusem. Bedny s pomeranči, skládací krumpáče, rošty na oheň, bubny, poslední basy s pivem, které se vypije na daleké cestě zpět.
Ještě vzít norskou vlajku, která stojí u plotu, a vodou zalít doutnající popel. Norská výprava ušmudlaných mužů se loučí s Val di Fiemme. Po pěti dnech u tratí, v hospodách a ve stanech. Přijedou zase na další lyžařské mistrovství, za dva roky do německého Oberstdorfu. „Fandíme všem, to je naše heslo,“ říká Dag.
