Šťastný otec a trenér v jedné osobě Petr Záhrobský ji tenkrát nosil na ramenou. Ona se nechala slyšet, že se potvrdilo, že cesta, po které se spolu vydali, byla správná. O několik let a medailí později se rozhodla, k velkému rozčarování svého otce, tu společnou cestu opustit.
„Těžko říct, co bylo a nebylo správné. Možná bych spoustu věcí teď řešila jinak, nebo jinak k nim přistupovala. Tenkrát jsem to udělala, jak nejlépe jsem to v tu chvíli dovedla. My jsme si časem hlavně přestali rozumět jako otec s dcerou a rodinně už to bylo neúnosné,“ vysvětluje okolnosti mediálně hojně propíraného rozchodu úspěšného lyžařského rodinného tandemu.
„Uvažovala jsem o tom dlouho, ale až s úspěchy a nově nabytými zkušenostmi jsem cítila, že bych zvládla odejít a ustát to. Bylo to extrémně náročné, ale vždy říkám, že to stálo za to,“ dodává Strachová.
Rodiče by měli sami vyhodnotit moment, když už nejsou rodiče, ale trenéři
„Angažovanost rodičů speciálně v lyžování je velká, protože nefunguje jiná dostatečná podpora tohoto sportu. Bez rodičů by děti od určité úrovně fungovat nemohly,“ vysvětluje.
Stesk? Ulevilo se mi. Strachová o konci kariéry, rozchodu s otcem i nádoru |
Trénování vlastních dětí dlouhodobě ale nepovažuje za prospěšné. „Ve chvíli, kdy rodič vidí, že jeho potomek má šanci uspět na vrcholové úrovni, je lepší najít jiného trenéra a v týmu zůstat v podpůrné roli. Tak to třeba má Mikaela Shiffrinová. Její maminka zůstala součástí týmu, ale mají tam spoustu dalších odborníků. U mě speciálně byl problém, že tatínek chtěl být pořád středobodem všeho. Chtěl být nejlepší trenér ve všech ohledech.“
Hostem pořadu Rozstřel je bývalá olympionička a lyžařka Šárka Strachová.
A pokračuje: „Rodiče obecně by měli sami vyhodnotit moment, kdy se stávají víc trenérem a méně rodičem. Myslím, že rodič by měl vždy v první řadě plnit roli maminky nebo tatínka, být tou podporou a zázemím. Ve chvíli, kdy se stává víc manažerem nebo trenérem, měl by to být pro něj takový varovný signál, že je třeba něco změnit.“
Zároveň ale dodává, že sama neví, jestli by byla schopná takové signály včas rozpoznat třeba u vlastní dcery: „Ono se to samozřejmě hezky říká, ale hůř potom řeší.“
Jak se změnilo zázemí vrcholových lyžařů?
Při srovnání doby, kdy závodila sama a dnešních špičkových lyžařek, poukazuje Strachová nejenom na technickou vyspělost současného lyžování, ale také na fakt, že zaběhlým standardem se stala přítomnost fyzioterapeuta i mentálního kouče v týmu.
Náš život po kariéře. Strachová a Miller o štěstí i rodinné tragédii |
„Ve špičce už je to jenom o hlavě. V ten den je vždy víc závodníků, kteří mají výkonnostně na to zvítězit, ale je důležité, co hlava tělu v daný okamžik dovolí. Pokud závodník bude ve stresu a nervózní, tak se tělo úplně zablokuje. Já osobně jsem to tenkrát řešila hodně přes dech. Dýcháním jsem se koncentrovala na sebe a na přítomný okamžik. Snažila jsem se nevnímat vůbec, co se ozývá z cíle, co se děje na startu. Koncentrovala jsem se jen na sebe samotnou,“ popisuje.
HVĚZDNÝ OKAMŽIK. Rok 2007 – Šárka Záhrobská se raduje po skvělé jízdě na světovém šampionátu ve švédském Åre, kdy se stala mistryní světa v ženském slalomu.
Přiznává také, že při prvních velkých úspěších jí psychicky pomohl i fakt, že teprve na vrchol stoupala. „Ono je vždycky jednodušší na vrchol vystoupat než se na něm udržet. Když jsem v roce 2005 udělala svoje první medaile na mistrovství světa, tak to byl pro všechny šok. Mezi favoritky jsem nepatřila ani v roce 2007. Tu sezonu jsem stála na stupních vítězů ve Světovém poháru poprvé a pro zlato na mistrovství si jela Marlies Schildová, která vyhrála ten rok snad každý Světový pohár. Já jí to zlato v podstatě vyfoukla,“ vzpomíná, ale zároveň přiznává, že jí navíc pomohla zkušenost ze závodu obřího slalomu dva dny před tím.
„Velmi překvapivě jsem byla druhá po prvním kole a tu situaci jsem vůbec nezvládla. Najednou tam byl pocit, že bych mohla dosáhnout na medaili, a druhé kolo jsem absolutně pokazila. Sice jsem to obrečela, ale pak jsem se to snažila přetavit ve zkušenost do budoucna. A hodilo se mi to o dva dny později. Při slalomu jsem se dokázala odosobnit a soustředit jen na sebe,“ dodává.
Nedělám si svou síň slávy
Lyžování Šárce Strachové prý nechybí. Na data svých velkých úspěchů si nepamatuje. Den, kdy skončila s lyžováním, ví hned: 18. března 2017. Přesto se na svahy teď opět vrací – s dcerkou Emou. A přiznává, že když má na horách hlídání, tak si jde zalyžovat i sama.
„Lyžování je krásný sport, tělo tam pracuje pěkně, komplexně, a když se do toho položíte, tak i ty nohy pěkně pálí,“ s úsměvem dodává.
V současnosti Strachovou nejvíce zaměstnává vedle malé Emy klinika celostní terapie a sportu, kterou po skončení aktivní kariéry založila.
„Je to takové mé druhé dítě. Jednou z hlavních specializací je právě i dětská fyzioterapie. Snažíme se pomáhat v pohybovém vývoji od miminek až po adolescenty. Máme tam i řadu dětí, které právě nastupují na dráhu vrcholového sportu a těm pomáháme, aby byly připraveny na extrémní zátěž, která je čeká.“
Martino, můžeš si víc věřit! Jak Strachová pustila Dubovské fyzioterapeutku |
V Rozstřelu dále mluví o šancích našich lyžařů na právě probíhajícím mistrovství světa, vzpomíná na to, kdy zažila ten pověstný „flow“ pocit při lyžování a moderátorce Elen Černé odpovídá i na otázku, jak se malá Šárka v ní, o které mluvila v dokumentu Dvě minuty mého života v souvislosti s čekáním na pochvalu od táty, se vším vypořádala.
